Krutý generál Franco byl ezoterický podivín. Hledal svatý grál s nacisty a radil se s duchem jeptišky

„Tohle je nejdůležitější chvíle mého života,“ řekl prý Franco, když 28. září 1936 vycházel z jednání vojenské junty, která ho zvolila nejvyšším velitelem všech ozbrojených jednotek a vůdcem Španělska. O dva dny později rozhodnutí vyšlo písemně, ale v textu najednou chyběl důležitý dovětek, že Franco Španělsko povede „po dobu trvání války“. Vynechání těchto pár slov způsobilo, že 1. října 1936 se generál chopil moci na dobu neurčitou. Nakonec se v pozici nejvyššího představitele státu udržel až do své smrti 20. listopadu 1975.

Tajnůstkářský vládce

Franco našel spojence ve fašistické Itálii i nacistickém Německu. Na rozdíl od Hitlera a Mussoliniho ale válku přežil a v bipolárním světě se proměnil ve spojence USA. Francisco Franco obdivoval španělské krále z habsburské dynastie, během jejichž vlády se španělská moc rozlezla po celém světě. Byl to nacionalista, neústupný katolík a antikomunista, co nesnášel zednáře. Uzavíral se do sebe a žil oddělen od společnosti v jednom z paláců na okraji Madridu.

Pro historiky i publicisty se stal záhadnou osobností, v jejímž životopise jsou dodnes bílá místa, která vzbuzují otázky a dávají jen málo odpovědí. S postavou Francisca Franca se pojí neuvěřitelné historky o hledání svatého grálu, jeptišce, co dokázala být na dvou místech najednou, nebo záhadné smrti diktátorova bratra. Některé z příběhů odhaluje v knize Okultismus a ezoterické záhady frankismu (Ocultismo y misterios esotéricos del franquismo) španělský novinář José Luis Hernández Garvi.

Jak Himmler hledal ve Španělsku svatý grál

„Všichni v Německu vědí, že je svatý grál ukrytý na Montserratu, ale tady to vypadá, že nikdo neví nic!“ křičel prý Heinrich Himmler, když v říjnu 1940 navštívil jedno z nejposvátnějších španělských míst. Montserrat je klášter vybudovaný na jedné z hor za Barcelonou. Dodnes představuje důležité poutní místo a lidová písnička tvrdí, že se pod ním nachází „pramen života“. To Himmlerovi stačilo, aby uvěřil, že mniši ukrývají Kristův kalich.

Himmlerův zájem o grál souvisel s nacistickými archeologicko-ezoterickými akcemi na španělském území. Nacisté tu pátrali po původu árijské rasy a byli fascinováni vizigótským, tedy germánským královstvím, které se na území Španělska rozprostíralo před muslimskou invazí. Himmlerova zastávka v Barceloně měla jasný cíl a nacistický pohlavár byl viditelně nervózní, když procházel chodbami montserratského kláštera. Není se čemu divit, myslel si, že je jen kousíček od relikvie, která měla nacistům pomoct vyhrát válku. Plány šéfovi gestapa ale zhatili mniši. Představitelé kláštera se s ním odmítli bavit a vstup do podzemí mu neumožnili.

Himmler nebyl prvním nacistou, který se hnal za svatým grálem do Španělska. Před ním měl vytipovaný Montserrat Otto Rahn, člen SS se židovskými kořeny a homosexuální orientací. Pochopitelně upadl v nemilost a v roce 1939 spáchal sebevraždu bizarním způsobem, předávkoval se prášky a umrzl v Pyrenejích. Himmler mohl o Rahnových pokusech vědět. Šéf gestapa měl nejspíš s sebou v Barceloně zajímavé dokumenty, protože během návštěvy katalánské metropole se mu z hotelového pokoje ztratil kufřík. Policie nic nevypátrala a Himmler odjížděl ze Španělska rozladěn. A bez grálu.

Nevyjasněná smrt Francova bratra

Počasí nebylo zrovna ideální a nad mořem visely bouřkové mraky, přesto Ramón Franco nasedl 28. října 1938 do letounu a vznesl se z letiště na Mallorce, aby se zapojil do bombardování republikánské Valencie. Ke španělskému pobřeží ale nikdy nedorazil. Jeho letadlo zmizelo v bouřkových mracích a o dva dny později se našly zbytky letadla i s Ramónovou mrtvolou.

Pilot byl neposlušným mladším bratrem generála Franca. Roky podporoval republiku, dokonce měl v plánu bombardovat královský palác v Madridu, a žil prostopášným životem plným promiskuity. Byl opakem Francisca a bratři měli mezi sebou rozpačitý vztah. Ramón byl navíc zednář, které Francisco nesnášel a obviňoval je ze spiknutí proti Španělsku. Jako by ale vše bylo zapomenuto, když se boje mezi republikány a vojáky staly krutějšími a krvavějšími. Francisco Ramónovi odpustil a navzdory odmítání dalších vojáků z něj udělal pilota ve svém letectvu.

Ramón si kvůli svým nerozvážnostem vytvořil mnoho nepřátel a téměř všichni v jeho okolí měli důvod se ho zbavit. Vojáci, protože mu nemohli zapomenout zednářskou minulost, samotní zednáři, kteří se museli ukrývat v ilegalitě, a dokonce i rodina Francových, jež by se zbavila nepohodlného syna. Pilar Francová, Ramónova sestra, v osmdesátých letech ovšem vyprávěla, že Ramón psal knihu, která měla dosvědčit zednářský komplot proti Šapnělsku, a ze smrti Ramóna obvinila přímo zednáře. Rukopis knihy se totiž ihned po Ramónově nehodě navždy ztratil…

Jeptiška, která radila Francovi

V jedné z ulic barcelonské čtvrti Gràcia stojí starý nevzhledný dům, za jehož zdmi žije skupina jeptišek. Pečují o odkaz Ramony Llimargasové, podivínské řeholnice, která pocházela z chudých poměrů, mluvila jen katalánsky a zanechala po sobě krucifix, který údajně okousal sám ďábel. S jeptiškou, která zemřela v roce 1942, se pojí snad nejbizarnější příběh Francovy diktatury.

Ramona se během války i po ní opakovaně zjevovala ve Francově kanceláři a rozmlouvala s ním. Přitom se nikdy nehnula z Katalánska a ani nemluvila španělsky. Franco po válce de facto zakázal použití katalánštiny, proto je zvláštní, že byl ochotný rozmlouvat s jeptiškou v jazyce, který chtěl vymazat z povrchu Země.

Nenápadný dům v centru Barcelony skrývá tajemství Ramony Llimargasové:

Setkání potvrzují jen svědectví, žádná fakta. Události ale odpovídají paranormálnímu jevu, tzv. bilokaci, kdy se žijící osoba objevuje na dvou místech zároveň. Mohl to být i případ Ramony, která měla údajně Franca varovat před vstupem Španělska do druhé světové války.

Francisco Franco byl sice spořádaný katolík, ale vyžíval se v mystice a symbolismu. Zároveň se považoval za mesiáše Španělska a zhlédl se v mocných španělských králích. Podobně jako další diktátoři i on chtěl po sobě zanechat výjimečnou stavbu, důkaz své moci a velikosti. Nechal proto vystavět Údolí padlých, megalomanský chrám, který vybudovali republikánští vězni jen kousek od paláce El Escorial, sídla španělských králů západně od Madridu. Právě tahle stavba je nejjasnější ukázkou Francovy posedlosti sebou samým a katolicismem. Stavba je naditá množstvím symbolů odkazujících k biblickým příběhům a donedávna sloužila jako hrobka prapodivného diktátora, který se uzavíral do sebe, ale zvládl popravit 180 tisíc lidí.

Zdroj: José Luis Hernández Garvi – Ocultismo y misterios esotéricos del franquismo