Tyran s ustřeleným obličejem: Ladislav Stroupežnický páchal tři sebevraždy v jeden den

Jméno Ladislava Stroupežnického si jistě pamatuje drtivá většina lidí, kteří v Česku byli schopní dokončit povinnou školní docházku. Mnoho z nich by dokonce bez zaváhání vypálilo jméno jeho nejznámějšího díla, vesnického dramatu Naši furianti, i kdyby je kvůli tomu vzbudili o půlnoci. Detaily z jeho života ale už jen tak z paměti vyloví pouhá hrstka lidí.

A přitom je Stroupežnický fascinující (a zároveň trochu znepokojující) osobnost a jeho vlastní životní příběh by, co se dramatu týče, trumfnul i ty slavné Furianty. Drtivá většina těch nejpikantnějších detailů se ovšem do učebnic pro základní školu opravdu nehodí. A právě na ně se soustředíme v tomto článku.

Mladý tyran a sadista

Mladému Stroupežnickému patřil svět: měl vlivné rodiče, kteří ho rozmazlovali a nechali dělat, co se mu jen zlíbí. To mělo svoje následky. Stroupežnický totiž nabyl dojmu, že si může všechno dovolit a podle toho se taky choval. Byl zlomyslný, tyranizoval lidi okolo sebe, schovával jim věci a bavil se, když je nemohli najít.

Pamětníci u něj ale vypozorovali ještě daleko horší, sadistické sklony. Fascinovala ho bolest, a tak ubližoval zvířatům. Veverkám uřezával zaživa ocásky, králíkům řezal uši a ptákům oči. V osmi letech hodil po cizím muži nůž a pořezal ho do ruky. Když ve dvanácti zkopal jednoho ze spolužáků tak, že mu způsobil zranění, vyloučili ho ze školy. A tak zůstal doma, věnoval se výtvarným projektům a chodil střílet zvěř.

Homosexuální románek

Když vyspěl, začal se líbit děvčatům, kterých ho pronásledovaly celé zástupy; a nejen jim. Bratr Mikoláše Alše Jan ve svých denících Stroupežnického atraktivitu nejen zmiňuje, ale popsal v něm i poměrně žhavé zážitky, které s budoucím dramaturgem Národního divadla prožil: „Zdržel jsem se tam pozdě, na noc musel jsem zůstati u nich a právě jsem v jednom lůžku měl stráviti noc s obdivovaným Ladislavem. Ruku v ruce v důvěrném rozhovoru trávili jsme noc, až jsme obejmuti srdce na srdci usnuli. (…) Druhý den pozdě večer vyprovázel mne Ladislav domů. Naše loučení bylo divné. Opět a opět sáli jsme v dlouhých vřelých polibcích na rtech, ještě jeden žhavý polibek a rozloučili jsme se.“

Stroupežnický pravděpodobně tou dobou svoje tyranské a sadistické hry přetavil v trochu jinou podobu, protože podle některých zdrojů Jana psychicky deptal, vydíral a týral žárlivostí. A mohl nakonec stát i za Janovou tragickou smrtí; krátce předtím mu totiž vyhrožoval prozrazením jakéhosi tajemství dívce, s kterou Jan udržoval vztah. Jan se pak s pistolí vypravil na lov čápa a prostřelil si srdce.

Znetvořený obličej

Pravdu už samozřejmě nikdo nezjistí, tehdy teprve sedmnáctiletému Stroupežnickému nicméně už mnoho času v postavení atraktivního panského synka, který si může dovolit, co se mu zamane, také nezbývalo. Tři měsíce nato, v srpnu roku 1867, si s brokovnicí přes rameno zase jednou vyšel do polí a v domnění, že vidí pytláka, vystřelil po synovi hajného. Jak rozsáhlá zranění mu způsobil, přesně nevíme, záznamy i svědectví se liší, Stroupežnický si ale myslel, že ho zabil, a to je to podstatné. Rozhodl se zbraň namířit proti sobě.

Pokus o sebevraždu se mu ovšem ošklivě nepovedl. Brokovnice mu znetvořila půlku obličeje. Krvácející a v bolestech se pokusil uškrtit, a když mu ani to nevyšlo, dopotácel se v zoufalství až k rybníku s tím, že se utopí. Uvízl tam ale v mělkém bahně a omdlel.

Rekonvalescence z jeho strašlivých zranění trvala víc než rok, a když s ním lékaři po mnoha náročných a bolestivých operacích skončili, byl pohledný mladík pryč. Z obličeje mu totiž odstranili přes stovku kostních úlomků. Vyrobili mu zlatou zubní protézu a zlatem mu zrekonstruovali také půlku patra. Na zbytcích nosu měl posazenou voskovou protézu, kterou mu přidržovaly brýle, a aby mu mohly odtékat hleny, měl v lebce voperované zlaté rourky. Bradu měl také znetvořenou, a když se konečně znovu naučil mluvit, jeho hlas zněl nepřirozeně a huhňavě.

Do Prahy a do Národního

Jeho zranění, nebo spíš jejich psychický dopad, ho teprve nasměrovaly k literatuře a dramatu. Nikdy se už nenechal fotografovat a jeho jediný portrét ukazuje pouze nepoškozenou půlku tváře. Držel se v ústraní, četl, vzdělával se, nevyhledával společnost a konečně se naučil psát i česky. Lidé, s kterými později v životě spolupracoval, ho ale stejně většinou popsali jako nevrlého, zlostného a neústupného člověka, což se projevilo i na místě dramatika Národního divadla, o němž se dokonce občas tvrdí, že jej Stroupežnický dostal z protekce. Divadelních kusů za pět let své činnosti odmítl na 350, včetně Vrchlického. K autorům se choval až neurvale a udělal si tak mnoho nepřátel, což se mu mnohokrát obratem vrátilo v podobě kritiky a špatného mediálního obrazu.

Přesto ale nakonec přišel úspěch v podobě Zvíkovského raráška a Našich furiantů. Nakonec se v roce 1890 i oženil, společnosti své manželky, krásné herečky Anny Turkové, se ale těšil jen dva roky a pak ho skolil tyfus. Když 11. srpna roku 1892 zemřel, bylo to jako nějakou ošklivou hrou osudu přesně na pětadvacáté výročí jeho marného pokusu o sebevraždu. Bylo mu jen 42 let.

Zdroj: Toulky českou minulostí