Skutečný Robinson Crusoe byl pirát a rváč. K sebevraždě ho málem přivedla vlastní arogance

Začněme tím, že Alexander Selkirk (nebo také Selcraig) se na rozdíl od sympaťáka Robinsona nedá považovat za extrémně milého, hodného a spravedlivého člověka. Jeho pubertu provázely rvačky a další incidenty. Jednou svého mladšího bratra zmlátil holí, protože se mu smál, a byla z toho rodinná rvačka, při níž Selkirk fyzicky napadl otce, bratry i švagrovou. Šla mu ale matematika a zeměpis, takže se mu v roce 1703 povedlo přesvědčit jednoho z britských „legalizovaných“ pirátů, aby ho zaměstnal jako navigátora na další výpravě.

Krysy, nemoci a zatuchlé potraviny

Byl to asi celkem zážitek. Zapomeňte na zromantizované Piráty z Karibiku. Tehdejší korzárská bárka páchla zvířaty a exkrementy, muže, kteří běžně spali ve vlhkých šatech na plesnivých matracích mezi krysami, kosil tyfus, úplavice žlutá zimnice, cholera… a samozřejmě kurděje. Aby také ne, když přežívali jen na krekrech tvrdých jako kámen, sušeném hrachu a mase. Jen občas se jim povedlo ulovit nějakého ptáka nebo delfína. Uskladněné obilí měli plné krysích bobků a švábů.

Přepadávat španělské lodě byl navíc nestabilní a riskantní byznys, který se na podobě a bezpečnosti lodí podepisoval též. A zhruba v tomhle stavu Selkirkova loď v říjnu roku 1704 doplula k neobydlenému souostroví zhruba 650 kilometrů od přístavu Valparaíso v Chile.

Selkirk, kterému táhlo na 29 let, se tehdy rozhodl, že na bárku, z níž muži musejí ve dne v noci pumpovat vodu a jejíž stěžně jsou dle jeho mínění prolezlé termity, zkrátka už znovu nevleze. V domnění, že se za něj postaví i další muži, kapitánovi řekl, že pokud loď okamžitě neopraví, popluje dál bez něj. Bohužel se ale přepočítal. Nikdo se k jeho ultimátu nepřidal a kapitán se škodolibým úsměvem na rtech bez Selkirka nakonec skutečně odplul.

Čtěte více: Svatojakubská pouť využívá jeden podivný symbol. Jeho pravou funkci zná jen málokdo

Přemýšlel o sebevraždě

Korzáři Selkirkovi nechali alespoň nějakou výbavu: Nůž, sekyru, mušketu, pistoli, střelný prach, kotlík, lůžkoviny, nějaké potraviny, trochu tabáku, rum a bibli. Zpočátku neklesal na mysli, protože doufal, že během pěti dní na ostrově přistane jejich spřátelená loď. To se ale nestalo, a tak se z ostrova dostal pryč až za víc než čtyři roky.

V prvních měsících Selkirka jeho situace zdolávala zejména psychicky, když ntenzivně uvažoval o sebevraždě. Spánek mu narušoval téměř neustálý řev početné kolonie tuleňů sloních, četné vichřice i neuvěřitelné množství krys, které mu během spánku okusovaly oblečení i nohy. Později se mu povedlo ochočit pár divokých koček, což mu pomohlo jeho ostrovní obydlí trochu deratizovat.

Najít si úkryt a sehnat jídlo na ostrově nebyl zdaleka takový problém, jako si zachovat zdravý rozum. Ryb bylo v zátokách nepočítaně, ostrov se jen hemžil langustami a byly na něm i divoké kozy, které byl Selkirk schopný doběhnout i bos.

Na ostrově sice během jeho pobytu přistálo hned několik lodí, všechny však byly španělské a před těmi bylo pro Selkirka daleko rozumnější se skrýt. Španělé byli totiž známí tím, že zajatce mučili a posílali je jako otroky do amerických zlatých dolů. Záchrany se proto dočkal až 2. února 1709, když k ostrovu připlula loď kapitána Woodese Rogerse.

Nakonec se na moře vrátil

Zarostlého Selkirka oblečeného do kozích kožek a s obrovskými mozoly na bosých nohou vzali na palubu, oholili ho a navlékli do bot, ve kterých mu ale dost otékaly nohy. Přechod na lodní stravu musel být rovněž krutý – zkuste se po rocích na čerstvém mase, ovoci a zelenině živit jen zatuchlými, přesolenými potravinami. Tohle všechno ale vyvážilo jedno obrovské zadostiučinění: Zjistil totiž, že se poškozená loď se škodolibým kapitánem, který ho nechal na ostrově, skutečně brzy nato potopila u břehů Peru. Ti, co přežili, skončili ve španělských věznicích.

Selkirk se do rodné vesnice Lower Largo ve Skotsku vrátil až o několik let později. Stranil se lidí a holdoval alkoholu a rvačkám. Ve 44 letech, mimochodem zhruba rok poté, co na základě jeho tehdy velmi známého příběhu vyšel Robinson Crusoe, se nakonec k životu na moři, který mu jako jediný dával trochu smysl, vrátil… a taky tam 12. prosince 1721 zemřel. Za jeho skonem stála horečka způsobená zřejmě žlutou zimnicí.

Zdroj: Bruce Selcraig: The Real Robinson Crusoe / Encyclopedia Britannica