První dobytí Everestu přepsalo dějiny horolezectví. Dobrodruzi si hráli se smrtí

První měření hory známé jako Peak XV provedl v roce 1852 ze vzdálenosti 240 km indický matematik a zeměměřič Radhanath Sikdar. Nadmořskou výšku hory určil na základě měření teodolitem a pomocí trigonometrických výpočtů.

Teprve v polovině minulého století se zeměměřiči přiblížili výsledky svých měření k dnes všeobecně akceptované výšce 8 848 m n. m. Vzhledem k tomu, že se litosférické desky stále pohybují, roste i Everest. Na základě nejnovějších měření a výpočtů se předpokládá, že hora roste o 3–5 mm za rok.

Čtěte také: Slavná horolezkyně zemřela při sjíždění zrádné osmitisícovky. Její přítel popsal celou tragickou událost

Různá jména pro stejnou horu

Nepálci používají pro horu název převzatý ze sanskrtu a nazývají ji Sagarmátha, což v překladu znamená „Tvář nebes“. Tibeťané pojmenovali svou horu jako Qomolangma – „Matka světa“. Číňané jejich název částečně převzali a mírným zkomolením vznikla Zhūmùlǎngmǎ Fēng. Následnou transkripcí do češtiny dostáváme nám už většinou známější jméno Ču-mu-lang-ma feng.

U nás i jinde ve světě se nejčastěji používá jméno Everest. Toto označení dal hoře britský armádní důstojník sir Andrew Scott Waugh na počest svého předchůdce sira George Everesta.

Neúspěšné pokusy

První průzkumná expedice pod vedením George Malloryho se uskutečnila v roce 1921. Jejím cílem bylo získat lepší geografické znalosti o tehdy jen velmi málo prozkoumané oblasti. I když neměli v plánu stoupat k vrcholu, dosáhli severního sedla a výšky 7 060 m n. m.

O rok později v roce 1922 se v oblasti objevila další britská expedice vedená Charlesem Granvillem Brucem. Mezi třinácti horolezci byl opět i George Malloryho. Další účastník výpravy George Finch byl prvním člověkem, který na Everestu testoval použití kyslíku stlačeného do přenosných lahví.

O další dva roky později, v roce 1924, byla uskutečněna další britská expedice a opět se jí účastnilo třináct lezců. Na seznamu účastníků expedice najdeme mimo jiných jmen i George Malloryho a Andrew Irvina, kteří se sice z výpravy nevrátili, ale jejich pokus se nesmazatelně zapsal do dějin himálajského lezení. Jaké výšky oba lezci dosáhli, není známo. Jejich výkon však zůstává v lezeckých kruzích stále předmětem vášnivých diskusí. Jedni tvrdí, že mohli dosáhnout vrcholu a zemřít při sestupu, jiní předpokládají, že dosažení vrcholu Everestu nebylo v té době s ohledem na vybavení a podmínky na hoře vůbec možné. Jisté je, že při další expedici v roce 1933 byl pod prvním výšvihem v nadmořské výšce 8 605 m nalezen Irvingův cepín. Tělo George Malloryho bylo nalezeno v roce 1999 ve výšce 8 155 m. Tělo Andrewa Irvinga ani fotoaparát, který měl u sebe, se nikdy nenašly.

Čtěte více: Liška okradla české horolezce o jídlo i výbavu. Podívejte se, jak museli vzdát výšlap

Rok 1950 s sebou přinesl významné ulehčení situace. Nepál totiž povolil cizincům vstup na své území. V roce 1952 se do oblasti Everestu vypravila švýcarská expedice. Jejím cílem nebylo, podobně jako u britské výpravy z roku 1921, dosáhnout vrcholu. Přesto Raymond Lambert společně se Šerpou Tenzing Norgayem stanovili nový výškový rekord, když se k sestupu obrátili v 8 595 m n. m. Tento nečekaný fenomenální úspěch měl ještě jeden v té době nedoceněný význam. Tenzing Norgay se totiž na Everest vyzbrojený nedocenitelnými zkušenostmi vrátil o rok později s Edmundem Hillarym.

Dobrodružství korunované úspěchem

Celá výprava se sešla v Indii v březnu 1953. Následoval dlouhý a vyčerpávající pochod na úbočí Everestu, kam skupina dorazila v květnu. Expedice na osmitisícovky v té době měly autoritativní vojenskou organizaci, kdy celý průběh řídil jeden vedoucí, který rozhodoval o tom, kdo půjde k vrcholu a kdo ne. Ironií osudu zůstává fakt, že se s Edmundem Hillarym zase tak moc nepočítalo a byl mu určen až druhý pokus v pořadí. Společně s Tenzigem Norgayem vyrazili 28. května. Noc přečkali v táboře č. 9 a následujícího dne brzy ráno se zásobou kyslíkových bomb vyrazili k vrcholu, kterého dosáhli v 11:30. Edmund Hillary pořídil dnes již legendární Tenzingovu fotografii, na níž drží ve vztyčené ruce cepín s nepálskou a britskou vlajkou.

Hillary s Tenzingem neměli během výstupu žádnou možnost informovat své přátele. Ve vrcholových partiích hory byli úplně sami. Bylo proto domluveno, že ve chvíli, kdy sestoupí do tábora č. 6, umístí své spacáky tak, aby vytvořily písmeno „T“. To však s ohledem na povětrnostní podmínky nebylo možné. O jejich úspěchu se zbytek výpravy dozvěděl až v základním táboře.

A co dál?

Datum 29. května 1953 se historie horolezectví zapsalo jako den, kdy Hillary s Tenzingem vyšlapali cestu svým následovníkům k nejvyššímu bodu planety. Dalším významným milníkem v dobývání Everestu a osmitisícovek vůbec byl pokus Reinholda Messnera a Petra Habelera z roku 1978. Vrcholu totiž dosáhli bez použití kyslíku.

Dnes se může s trochou nadsázky vypravit na Everest skoro každý, kdo má dostatek peněz a odpovídající fyzickou kondici. Nejvyšší hory světa se totiž staly komerčním hřištěm, kam cestovní kanceláře a horští vůdci vodí své klienty. Ve výstupové cestě jsou instalovány žebříky a fixní lana. Cestu zajišťuje „armáda“ šerpů a hromady odpadků. Everest se mění ve fekální časovanou bombu. Otázkou zůstává, zda by tyto vysoké hory neměly zůstat „otevřené“ jen pro ty nejzkušenější z nejzkušenějších, kteří mají dostatek sil se s nástrahami hory poprat sami bez cizí pomoci.

Zdroj: National Geographic