Jednooký Václav I. prý nenáviděl svého syna Přemysla Otakara II. Jejich válčení o české země skončilo popravami
Václav I. vešel do dějin pořádáním lovů, podporou gotické kultury, odražením mongolských nájezdů i tím, že válčil se svým synem a jeho stoupence nechal popravit.
Václav se v roce 1205 narodil králi Přemyslu Otakarovi I. a jeho druhé ženě Konstancii Uherské. Už ve dvou letech ho rodiče zasnoubili s Kunhutou Švábskou, o pět let starší dcerou římského krále Filipa Švábského. Nalajnovanou budoucnost měl i díky Zlaté bule sicilské, která od roku 1212 zajišťovala Přemyslovcům dědičný nárok na trůn.
Prvorozeného syna Vratislava z prvního manželství Přemysl Otakar I. zapudil a ještě za svého života si chtěl pojistit nástupnictví Václava. V roce 1228 ho dal korunovat, byť ho zatím k vládnutí reálně nepustil. Václav se mezitím nenudil, s mladou manželkou se pustili do plození dětí. První přišel na svět Vladislav. Protože však zemřel mladý a bezdětný, pokračování královské linie přešlo na bedra mladšího syna Přemysla Otakara II. Ale nepředbíhejme.
Zákaz zvonění
Královský úřad se pro Václava uvolnil v roce 1230, kdy jeho respektovaný otec odešel na věčnost. Do dějin se Václav I. zapsal jako činorodý panovník, který zveleboval zemi, a to jak po stránce politické, tak po stránce kulturní. Stavěl hrady, zakládal města, podporoval těžbu stříbra. Nadchl se pro gotiku, zval k nám ze západu Evropy umělce, řemeslníky a stavitele chrámů. Pořádal rytířské turnaje, měl rád poezii a dvorské zpěvy. Nebál se ani vyjet do ostrého boje.
O oko nicméně nepřišel v bitvě, ale už v mládí během své oblíbené činnosti – při lovu, kdy si oko poranil o větev stromu. Kromě tělesného handicapu si nesl životem i duševní potíže. Byl neurotický a vznětlivý, k šílenství ho dohánělo hlavně zvonění zvonů. Údajně mu způsobovalo ukrutné bolesti hlavy a záchvaty. V místech jeho pobytu proto pro kostely platil zákaz zvonění. Možná to ale přehnaně zdramatizovaly pozdější legendy, jako jiné momenty z jeho života.
Třeba epizodu s mongolskými nájezdníky. České země Václavovi vděčí za to, že se sem Mongolské kmeny nedostaly, jeho role ale nebyla tak heroická, jak to líčily zfalšované obrozenecké Rukopisy. V žádné bitvě Mongoly neporazil, protože do velkého střetu ani nezasáhl. Když jel pomoct švagrovi do boje, dorazil až den po bitvě. Pravdou ale je, že v Evropě, která rychlost a krutost mongolského drancování podcenila, Václav aktivně mobilizoval spojence, opevňoval hrady a Čechy proti Mongolům nakonec uchránil.
Nenáviděný Přemysl?
Už záhy poté, co se chopil funkce, musel soupeřit s rakouským vévodou Bedřichem II. Bojovným a spory o Rakousko ho zaměstnávaly i v pozdějších letech. Aby si upevnil vliv v Rakousích, oženil svého prvorozeného syna Vladislava s Bedřichovou neteří Gertrudou. Vladislav ovšem do roka zemřel. Dle legend Václav nad odchodem svého oblíbence a následníka trůnu truchlil, jen velmi nerad delegoval nástupnictví na druhého syna, Přemysla Otakara II., a odebral se léčit si svůj smutek a zklamání pořádáním hostin a lovů na Křivoklátě. Tradovalo se, že Přemysla neměl rád, držel ho do té doby ve Vladislavově stínu a chtěl ho poslat na kněžskou dráhu. Realita ale nejspíš byla méně vypjatá.
V centru zájmu krále i kronikářů byl logicky prvorozený syn, jak to v té době bylo běžné. Ztráta prvorozeného následníka sice byla nepříjemná, zvlášť když odešel tak mladý, ve středověku ale lidé byli zvyklí na to, že se častěji umírá, a bylo potřeba jednat pragmaticky. Kdyby to Václav s Přemyslem nemyslel dobře, nejspíš by mu obratem po bratrově smrti nepředal Vladislavův titul markraběte moravského.
Vzpurné mladické ego
Přemysl Otakar II. se mu ovšem nehezky odvděčil. Zhrzené skupiny chudších českých šlechticů, kteří se nedostali do nejbližších kruhů králových oblíbenců, si stěžovaly na to, že král kvůli dvorským kratochvílím zanedbává vládu, a nalomily Přemysla ke spolupráci na vzpouře. V roce 1248 si ho tajně zvolily za „mladšího krále“. Přemysla ani tak nehnala nenávist vůči otci, spíš za tím byly dílem silné politické ambice, dílem drzost typická pro šestnáctileté mladé muže.
Václav sice nejprve povstalcům odkýval, že odstupuje, na důchod se ale ještě necítil. Nebyl žádné „ořezávátko“, měl velkou podporu vlivných panských rodů, a tak se rozhodl dát intrikánům za vyučenou. Mezi otcem a synem vypukla válka, se kterou ani jedna strana původně nepočítala. Jak rostl Přemyslův vliv, rostlo i jeho ego a začal se stavět do pozice právoplatného krále. Hřebínek mu ale srazila Václavova vojska v bitvě u Mostu na podzim 1248. Výsledkem byla dohoda o tom, že si otec se synem rozdělí zemi a Přemysl si bude moct říkat zase jen „mladší král“, který je podřízený staršímu.
Přečtěte si také: Nejkrutější středověcí panovníci se ničeho neštítili. Mučení hadem v žaludku bylo jen začátkem
Konflikty ale neutichly. Následujícího roku Václav s vojskem vcelku hladce dobyl Přemyslovu Prahu a sebral synovi královský titul úplně. A ještě si připravil pěknou dohru. Pozval Přemysla s jeho nejbližšími na přátelskou návštěvu na hrádek Týřov, během hostiny je ale zatkl a poslal za mříže. Některé dal pro výstrahu popravit.
Přemysla nechal podusit ve vězení jen pár dní, usoudil, že to jako výchovná lekce stačí. Koneckonců ho potřeboval, protože bylo potřeba bojovat proti společným nepřátelům, mezinárodní územní spory totiž nepočkají. V září 1253 ovšem Václav I. v osmačtyřiceti letech vlivem narušeného zdraví umírá a vlády se ujímá ponaučený a posilněný Přemysl Otakar II., právoplatný český král.
Zdroj: Josef Žemlička: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, ČRo: Jak to bylo doopravdy
Video, které jste mohli minout: PŘEHLEDNĚ: Babišova vláda jméno po jménu. Kdo může usednout na kterém ministerstvu?
Alena Gurin Stará
redaktorka FTV Prima, COOL & ZOOM
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
