Pokořil Moravany a zbavil se nepohodlné manželky. Co měl Přemysl Otakar I. společného s Richardem Lví srdce?

Jako nejstarší syn druhé manželky krále Vladislava II. Judity Durynské musel Přemysl Otakar I. jako dítě na několik let do vyhnanství. Kvůli zásahům z Říše se v knížecím paláci v Praze vystřídali v rychlém sledu tři Přemyslovci (Bedřich, Oldřich a Soběslav II.) a Čechy nebyly pro malého Přemysla bezpečné.

Přemysl se proto se svými nejbližšími ukryl na dvoře durynských Wettinů, kde se také v roce 1178 oženil s Adlétou Míšeňskou (asi 1160–1211), s níž měl čtyři děti. Ve dvaceti letech se už ale jako markrabě moravský podílel na straně svého bratra a staronového knížete Bedřicha na expanzi v Horním Slezsku a zisku Holasicka (dnes Opavsko).

Když Češi válčili s Moravany

Přemyslův bratr kníže Bedřich ale ztrácel v Čechách podporu a nebyl schopen eliminovat rostoucí moc Konráda Oty z moravské větve Přemyslovců. Příležitosti zasáhnout do situace v Čechách s obvyklou radostí využil římský císař Fridrich Barbarossa, když v roce 1182 na říšském sněmu v Řezně rozdělil Čechy a Moravu mezi Bedřicha a Konráda Otu.

Ten si počínal mnohem samostatněji, než bylo u moravských údělníků zvykem, a výsledkem bylo tažení dalšího Přemyslovce Václava (syn Soběslava I.), který byl knížetem olomouckého údělu, v roce 1184 na Prahu. Břetislav v té době nebyl v Čechách a město tak bránila – a ubránila – jeho manželka. Břetislav na oplátku poslal vojsko vedené Přemyslem Otakarem, aby vyplenilo Znojemsko a Bítovsko.

23. 9. 1253 se Přemysl Otakar II. stal českým králem. Přízvisko "železný a zlatý" ukazuje, jak mocný panovník to byl. České království patřilo tehdy mezi přední evropské země. Být jen hrdý na svou minulost ale nestačí. Současnost a budoucnost je i v našich rukou. Nepromarněme to. pic.twitter.com/6FFIY4Hlll

— Daniel Herman (@DanielDherman) September 23, 2021

K největší bitvě mezi Čechy a Moravany došlo koncem roku 1184. Podle kronikáře Jarlocha tehdy Přemysl „v místě, řečeném Loděnice, svedl bitvu krvavou a dlouho nerozhodnou s takovou zuřivostí, že křik a hluk bojujících, vřava lidí i koní a lomoz zbraní bylo slyšeti v Kúnicích, které odtamtud vzdáleny jsou více než dobrou míli“.

Bitvu sice Češi vyhráli, ale s takovými ztrátami, že se Přemysl raději stáhl do Čech. „Padloť jich v této srážce z panstva českého a moravského mnoho na počet a tolik, že když potom pohřbíváni byli, do jedné jámy deset nebo patnáct až i na dvadcet jich vházeno, a tak zasypáno zemí a kamením,“ zapsal kronikář Jarloch.

Mír obě strany sjednaly roku 1186 ve středočeském Kníně. Konrád Ota uznal svou podřízenost Bedřichovi a na oplátku získal příslib, že se stane po jeho smrti českým knížetem. A tak se i později v letech 1189 až 1191 stalo.

Přemyslovská Hra o trůny

Přemysl Otakar I. se stal poprvé knížetem roku 1192, dlouho se ale v Praze neohřál. Přidal se totiž na stranu chystané proticísařské koalice, jejíž součástí byl i anglický král Richard Lví srdce. Spiknutí bylo prozrazeno a Richard Lví srdce byl při návratu z třetí křížové výpravy zajat. Nejhůř ale dopadl český kníže Přemysl Otakar I. – císař ho v červnu 1193 zbavil knížecí hodnosti a na jeho místo dosadil pražského biskupa Jindřicha Břetislava. Přemysl ale nechtěl svému příbuznému předat trůn jen tak, takže Jindřichovi Břetislavovi nezbylo než shromáždit vojsko a vpadnout v srpnu 1193 do Čech.

Přemysl Otakar I. se mu se svými věrnými postavil u Zdic, když ale část jeho družiníků nečekaně přešla na biskupovu stranu, musel ustoupit do Prahy, kde se čtyři měsíce bránil. Hrad před Vánocemi 1193 kapituloval, ještě před tím ale Přemysl s hrstkou věrných uprchl za hranice.

Konec jedné éry! Motivem poslední kilogramové zlaté medaile z cyklu inspirovaného bankovkami Oldřicha Kulhánka je král Přemysl Otakar I. pic.twitter.com/0jdHChxbGH

— Česká mincovna (@ceskamincovna) February 17, 2017

Podruhé knížetem

Kdo by se ale domníval, že dny jeho kralování jsou sečteny, hluboce by se mýlil. Přemysl strávil čtyři roky na dvoře svého švagra Albrechta Míšenského, kde spřádal plány na odplatu. Příležitost se naskytla v roce 1197, když Jindřich Břetislav zemřel a na knížecí stolec byl povolám Přemyslův bratr Vladislav Jindřich.

Ještě než mohlo dojít k dalšímu bratrovražednému boji, uzavřeli překvapivě oba Přemyslovci dohodu, z níž vzešel jako vítěz Přemysl Otakar I. Ten se po 25 letech válek a bojů mezi znesvářenými větvemi vládnoucího rodu podruhé stal knížetem.

S korunou na hlavě

V Říši v té době začínal boj o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy a Přemysl Otakar I. vsadil na štaufského kandidáta Filipa Švábského. Odměna byla více než hodnotná. Když český kníže na sněmu v Mohuči v roce 1198 podpořil zvolení Filipa Švábského římským králem, získal od něj potvrzení, že české království je dědičným a že nemusí Říši odvádět poplatky. Toto privilegium se sice nedochovalo, zmiňuje ho ale Zlatá bula sicilská vydaná v roce 1212.

Přemysl Otakar I. si na hlavu nasadil královskou korunu nejspíš v porýnském Boppardu. Českému knížeti z rodu Přemyslovců se tak dostalo výsady, kterou 113 let před ním získal Vratislav II. (1061–1092), ten ovšem jen ad personam, tedy pro svou osobu.

15. prosince 1230, před 787 lety, zemřel český král Přemysl Otakar I. Velký rytíř a státník, který zajistil svým potomkům dedičný královský titul. Odpočívá v Kapli sv. Ostatků ve svatovítské katedrále na Pražském hradě. #RegnumBohemiae 🇨🇿 pic.twitter.com/9BUMzUYmLU

— Radim Panenka (@PanenkaRadim) December 15, 2017

Nová královská rodina

Titul českého dědičného krále ale musel Přemysl Otakar I. obhájit před církví, přesněji před papežem Innocentem III., u něhož měl jeden osobní škraloup. Po dvacetiletém manželství s Adlétou se ji totiž v roce 1199 rozhodl zapudit, což se v té době zrovna moc nenosilo. Oficiálně měl být důvodem čtvrtý stupeň příbuzenství, neoficiálně ale byla ve hře touha založit novou, teď už královskou vládnoucí rodinu.

Jejím základem měl být sňatek s Konstancií Uherskou, kterou si Přemysl Otakar I. vzal hned v roce 1199. Měl s ní 9 dětí, z nichž vzešel i jednooký český král Václav I. (1205–1253). Naopak Přemyslův prvorozený syn Vratislav z prvního manželství s Adlétou se nástupnictví na českém trůnu nikdy nedočkal.

Zlatá bula sicilská

Aby se zavděčil papeži, rozhodl se Přemysl Otakar I. podpořit kandidaturu Oty IV. Brunšvického z rodu Welfů na císařský stolec. Ota za to Přemyslovi potvrdil dědičný královský titul, který Přemysl užíval už od roku 1198.

Poměry v Říši se ale měnily zhruba stejnou rychlostí jako situace v Čechách, takže o několik let později už stál Přemysl Otakar I. v čele nové proticísařské koalice na straně sicilského krále Fridricha. Když ho spiklenci zvolili v Norimberku v roce 1211 za nového německého císaře, odměnil se o rok později jejich vůdci Přemyslu Otakaru I. novým potvrzením jeho práv. Tak vznikla slavná Zlatá bula sicilská.

Ta nebyla pochopitelně vydána na Sicílii, jak by si mohli mnozí myslet, ale v Basileji. Stalo se tak 26. září 1212 a šlo o soubor tří listin, které tvoři nedělitelný celek. Nový římský císař Fridrich II. Štaufský v nich Přemyslu Otakaru I. a jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi upravil postavení českého krále a českého státu v rámci římské říše.

26. září 1212 Přemysl Otakar I. dostal v Basileji Zlatou bulu sicilskou od Fridricha II. Štaufského za podporu v boji o říšskou král. korunu pic.twitter.com/0IgPLjdH4K

— Michal Vlček (@michal_vlcek) September 26, 2017

Přemysl Otakar I. získal potvrzení královské hodnosti pro sebe i své nástupce, potvrzení svobodné volby českého krále, právo investitury pražského i olomouckého biskupa, záruku neporušitelnosti zemských hranic a posílení svého vlivu v blízkém okolí českých zemí. Vladislav Jindřich byl pak potvrzen jako vládce nad moravským markrabstvím, aniž to narušovalo Přemyslovu svrchovanost.

Protože neměl ještě oficiální císařské pečetidlo, musel hlavní listinu císař opatřit svou zlatou pečetí sicilského krále. Zlatá bula sicilská je dnes uložena v Národním archivu České republiky.

Přemysl Otakar I., zakladatel dědičné linie českých králů, zemřel 15. prosince 1230. Jeho vnuk Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, pak české království pozvedl na úroveň, o níž se jeho dědovi ani nesnilo.

ZDROJ: Přemyslovci: Budování českého státu, kolektiv autorů, Praha 2009