Jak Drákula změnil vnímání upírů? Jeho autor vycházel z Čachtické paní i potlačené sexuality

Irskému spisovateli Bramu Stokerovi bylo téměř 50 let, když vyšla jeho nejslavnější kniha. Román Dracula (či česky Drákula) se krátce po svém vydání v roce 1897 dočkal velmi příznivých reakcí (přestože některé kritizovaly jeho přílišnou děsivost) a natrvalo proměnil představy široké veřejnosti o mytologických vampýrech.

Hit z konce století

Přestože se rodák z Dublinu chtěl už od mládí stát spisovatelem, dlouho se musel spokojit s úřednickými pracemi. Časem jej vášeň k divadlu přivedla k práci divadelního kritika, díky přátelství s vlivným hercem Henrym Irvingem se stal i hereckým manažerem u jednoho londýnského divadla. Tou dobou, tedy v 80. letech 19. století, už psal i první knihy, avšak žádné dílo, jež stihl napsat do své smrti v roce 1912, se nedočkalo takové pozornosti jako právě Drákula.

V této knize, psané především prostřednictvím dopisů a deníkových zápisů, se Stokerovi podařilo zkombinovat prvky gotického románu, lidových pověr a upírské mytologie. Už o půl století dříve se díky brakovým sešitům Varney the Vampire ustálilo spojení mezi upíry jakožto podčeledí netopýrů a hororovými postavami schopnými pít lidskou krev. Stokerův Drákula se však uměl v netopýra i proměňovat, což byla novinka – stejně jako Drákulova obava z česneku, slunečního svitu a krucifixů.

Známé i zapomenuté inspirace

Nejznámější inspirací pro Stokerova Drákulu byl samozřejmě Vlad Napichovač, rumunský kníže žijící v 15. století. O jeho skutečném životě jsme psali v jiném článku, sluší se však doplnit, že podle jiných názorů Stokera inspirovala i uherská hraběnka Alžběta Báthoryová – což není nikdo jiný než nechvalně známá Čachtická paní.

Drákulu předjímala i gotická novela Carmilla z roku 1872, jejíž hlavní hrdinka o čtvrt století dříve vykazovala řadu vlastností později viděných u Drákuly; a to bez ohledu na ženské pohlaví či lesbickou orientaci – Carmilla se například uměla proměňovat v kočku a nápisy na Drákulově hrobce či přítomnost tří upířích nevěstek na jeho hradě by mohly posloužit jako důkazy o Stokerově fascinaci dílem jeho kolegy, irského spisovatele jménem Sheridan Le Fanu.

Vizuálně se však Stokerův Drákula odlišoval od elegantních, štíhlých upírů, jak je dnes máme zafixované. Literát popisoval svého antihrdinu jakožto majitele výrazného kníru, bílých vousů, hustého obočí a velkého nosu – leckoho napadla podoba se Stokerovým vzorem, básníkem Waltem Whitmanem. Drákula dále měl mít ostré zuby, špičaté uši a chlupaté dlaně – animální vzezření bylo pravděpodobně spojeno s potlačenou sexualitou, tak typickou pro viktoriánskou Anglii. V knize často zmiňovanou touhu hraběte Drákuly zakousnout se pomocí svých tesáků do nebohého Jonathana Harkera lze číst jako potřebu větší sexuální svobody a narušení tradičních genderových rolí, jak je pro mravně přespříliš sešněrované společnosti typické.

Nekončící fascinace

Stokerův Drákula se dočkal mnohých adaptací, a to jak na filmovém plátně, tak divadelních prknech. Nejslavnější filmové verze se přitom do zapsaly do zlatého fondu kinematografie a dodnes patří k hororovým klasikám – ať už se jedná o Upíra Nosferatu z roku 1922, amerického Drákulu s ikonickým Belou Lugosim z roku 1931, britskou verzí z 50. let s budoucím Sarumanem Christopherem Leem, či umělečtější uchopení z Německa 70. let (Nosferatu – Fantom noci od Wernera Herzoga) a USA 90. let (Dracula od Francise Forda Coppoly).

Jak už to u podobně tvárných postav bývá, jednotlivá Drákulova ztělesnění vycházela z dobových strachů a nálad – a tak třeba Lugosi ustanovil prototypickou postavu nebezpečného a vychytralého aristokrata, naproti tomu Lee během počátku studené války uchopil Drákulu jako krvežíznivou animální stvůru. Modernější verze zase představují realističtější vampýry, často až romantické oběti svého trudného údělu – fanynky série Stmívání by mohly vyprávět. Není tedy pochyb o tom, že se hrabě Drákula zařadil mezi nejvýraznější hororové postavy a flexibilní mytologie kolem démonického krvesaje nepřestává bavit ani ve 21. století.

ZDROJ: Wikipedia, CNN, Wired