Další kus záhady HMS Terror a HMS Erebus je rozluštěn. Byly identifikovány kosti čtyř námořníků

V květnu 1845 vyrazil admirál britského námořnictva a objevitel John Franklin na expedici, která měla po předchozí výpravě prozkoumat zbytek území nad Kanadou a dokončit cestu Severozápadním průlivem – trasu nad polárním kruhem, která přes Severní ledový oceán spojí Atlantik s Pacifikem. Britským obchodníkům i badatelům by se tím otevřela kratší cesta mezi Evropou a Asií. Výpravu tvořilo 129 lidí, kteří se plavili na dvou lodích, HMS Erebus a HMS Terror. Plavidla však uvízla v ledu a zůstala uvězněná v mrazivé pustině téměř dva roky. Po smrti Franklina a několika členů posádky se zbývajících 105 mužů vydalo po souši do civilizace. Nikdo z nich však nepřežil.

Cestování a dobrodružství

Záhadná otrava, kanibalismus a šílenství. Smrt legendární výpravy čekala 150 let na objasnění

Nalezené vraky

Pátrání po lodích započalo v roce 2008 a v roce 2014 se díky indiciím z vyprávění domorodých Inuitů a použití sonaru a lidaru podařilo objevit vrak lodi Erebus a o dva roky později i Terror. Ostatky nepohřbených námořníků a různé artefakty se našly roztroušené po celém ostrově Adelaide v Antarktidě. Určit, komu kosti patřily, když se nezachovaly celé kostry, bylo pro vědce náročné. Dokázali u vybraných kostí určit pohlaví, věk a patologie, ale až v posledních letech jim DNA pomohla spojit je s konkrétními lidmi.

Před dvěma lety se díky shodě DNA s potomky členů výpravy podařilo identifikovat inženýra z Erebusu Johna Gregoryho a kapitána lodi Jamese Fitzjamese. Jeho kosti nesly známky kanibalismu. Už v 19. století o kanibalismu u britských výzkumníků podávali svědectví Inuité. Britové o tom napřed nechtěli ani slyšet, vyšetřování ale tyto zvěsti potvrdilo. Dřívější výzkumy také naznačily, že přeživší mohli jednat nepředvídatelně i kvůli možné otravě olovem z konzerv.

Historie

Lovec pokladů hledal potopenou loď skoro 60 let. Teď ji konečně našel a pochlubil se fotkami

Noví příbuzní

Stejný výzkumný tým z kanadských univerzit ve Waterloo a v Lakeheadu pod vedením antropologa Douglase Stentona porovnal ostatky dalších tří členů posádky Erebusu a jednoho námořníka z lodi Terror s DNA jejich příbuzných. U posledního zmíněného, jako jediného, se našly osobní doklady, spíš než odpověď ale přinesly ještě větší otazníky.

„Museli jsme vypátrat lidi, kteří byli přímo příbuzní s členem Franklinovy expedice s nepřerušeným děděním DNA z jedné generace na druhou,“ uvedl Stanton. „Abychom identifikovali co nejbližší shodu, porovnali jsme genetický materiál, extrahovaný z ostatků, s DNA chromozomu Y a s mitochondriální DNA, kterou předávají pouze ženy v mateřské linii, již nám poskytli potomci.“

Díky tomu získaly další ostatky jména: William Orren, David Young a John Bridgens sloužili na lodi Erebus. Závěry studie vyšly v časopise Journal of Archaeological Science: Reports. Orren a Bridgens byli negramotní a nezanechali tedy žádné písemné zprávy, DNA tak byla jedinou cestou, jak je identifikovat. Vědci také sestavili portréty námořníků a snažili se dopátrat detailů z jejich životů. Bridgens se dal k námořníkům už v 11 letech, Young pocházel z nuzných poměrů a k expedici se připojil, když mu bylo 17 let.

Přečtěte si také: Je Země plochá? Poslední experiment na Antarktidě přinesl zábavné výsledky

Loni se novinář britské BBC Rich Preston dozvěděl, že je příbuzným jednoho z členů výpravy – John Bridgens byl Prestonovým praprastrýcem. „Tohle bylo naprosté překvapení. Jsem nadšený historik a rád poslouchám příběhy o tom, jak se společnosti, oblasti, kultury a místa v průběhu let měnily a formovaly. Zjistit, že jeden z mých přímých předků se podílel na velmi (ne)slavné misi, která v průběhu let podnítila tolik studií a výzkumů, je velmi vzrušující,“ komentoval to Preston.

Druhá světová válka

Nepotopitelný kocour přežil ztroskotání tří válečných lodí. Námořníci, kteří ho zachraňovali, takové štěstí neměli

Degradovaný námořník

Čtvrtým členem posádky, který už má jméno, je Harry Peglar, poddůstojník z lodi Terror. Zpráva o jeho identifikaci prostřednictvím DNA vyšla v časopise Polar Record. Jeho kosti našla pátrací skupina už v roce 1859 asi 130 km od místa nálezu ostatních. Respektive objevila kostru, která na sobě měla oblečení stevarda nižší hodnosti, dokumenty ovšem byly Peglarovy. Tehdy to rozvířilo pochybnosti, zda to skutečně byl on. Někteří nálezci nadnesli teorii, že Peglar si svoje doklady jen schoval u jiného člena posádky. Stenton a jeho kolegové tedy před sebou měli opravdovou detektivní práci. Srovnali DNA z ostatků s DNA žijících potomků všech stevardů, o kterých věděli. Genetika ale vyloučila, že by šlo o některého z nich. Kosti patřily skutečně Peglarovi.

Vědci se pokusili vysvětlit, proč měl oblečenou uniformu nižší hodnosti. Jednou z možností je, že byl ještě na palubě degradován, patrně kvůli chování. Pátrání v archivech totiž přineslo důkaz, že Peglar už měl dříve ve službě incidenty kvůli opilosti a vzpurným výstupům.

Stenton a jeho tým pokračují v bádání a zkoumání DNA, aby mohli identifikovat další členy posádky a spojit nalezené kosti se skutečnými tvářemi a příběhy. „Nejsou to jen jména,“ říká Stenton. „Je fascinující být na těch místech a vědět, že se tam stalo něco hrozného. Naše práce tomu pomáhá dát lidštější tvář.“

Zdroj: CNN, Scientific American

Video, které jste mohli minout: Běžte hledat hračky. Matka z Francie zavázala dětem oči a ujela, našli je v slzách v cizině