Záhadná otrava, kanibalismus a šílenství. Smrt legendární výpravy čekala 150 let na objasnění

Na počátku všeho byl cíl najít Severozápadní průjezd, který by umožnil obeplout Ameriku od severu a proplout mezi Kanadskými arktickými ostrovy z Atlantiku do Pacifiku. Britská admiralita pověřila vedením plánu zkušeného mořeplavce a bývalého guvernéra Tasmánie Johna Franklina. K dispozici mu dodala dvě původně válečné lodě HMS Erebus a HMS Terror a posádku o 129 mužích.

Záhadné zmizení výpravy

Obě lodě měly četná vylepšení a bohatou výbavu, například parní pohon s lodními šrouby, jenž lodím umožňoval dosáhnout rychlosti až 7,4 km/h, přídě vyztužené pevnými nosníky a pláty železa, vnitřní topné zařízení na páru, asi tisíc knih a zásobu jídla na tři roky. Část jídla byla v konzervách uzavřených olověnou pájkou. Jak ale uvidíte v pořadu Tajemství v ledu na Prima Zoom, právě olovo bylo zřejmě jednou z příčin tragédie, která nastala později. Lodě vypluly 19. května 1845 a naposledy se střetly s jinou výpravou v Baffinově zálivu. Z posádky prý tehdy sálal optimismus a dobrá nálada.

Výprava se odmlčela na dlouhé dva roky a veřejnost začínala klást otázky. Novináři, členové parlamentu i Jane Franklinová, manželka velitele výpravy, žádali u Britské admirality záchranné expedice. Britské admiralitě šlo v té chvíli o dobrou reputaci, takže bez okolků vyhověla a vyslala několik výprav, které měly ztracené lodě najít.

Znepokojivý nález stop

Po řece Mackenzie vyrazili sir John Richardson a John Rae. Zároveň se další expedice vypravily do Kanadského arktického souostroví přes Lancasterský průliv a z Pacifiku. Pátrání nepřinášelo žádné výsledky a Britská admiralita vypsala odměnu 20 000 liber za jakoukoli pomoc při pátrání. Zapojilo se hodně lodí a vypravilo se několik expedic. První a na nějakou dobu poslední výsledky přineslo pátrání v roce 1850, kdy byl zaznamenán zvláštní nález v arktickém souostroví u Kanady.

Výprava podle všeho přezimovala na Beecheyho ostrově, alespoň podle stop, které tomu nasvědčovaly. Nacházely se zde základy staveb, sudy s vodou určené k umývání a pyramida z prázdných konzerv naplněných štěrkem. Nikdo nechápal její účel. Kromě toho se zde nacházely hroby tří členů posádek – hlavního topiče Johna Torringtona a dvou námořníků Johna Hartnella a Williama Briana.

Nejzvláštnější však bylo, že výprava po sobě nezanechala žádnou písemnou zprávu o vylodění. Bylo to v přímém rozporu s nařízením Britské admirality a dlouho ustanovenými zvyklostmi námořnických výprav. Zpráva o vylodění se nechávala při nejkratší zastávce. Proč ji nikdo nenechal na místě, kde mořeplavci zřejmě trávili zimu a pohřbili tři muže?

Hrůzné svědectví Eskymáků

Britská admiralita pátrání nakonec ukončila a všechny členy výpravy vedla jako padlé ve službě vlasti. John Rae se ale znovu vydal do Kanadského arktického souostroví a setkal se s Eskymáky, kteří mu poskytli nejen cenné svědectví, ale také předměty patřící výpravě, například talíř nesoucí Franklinovo celé jméno. Eskymáci před několika lety viděli skupinu asi 40 bílých mužů na Ostrově krále Viléma. Později objevili 30 dalších mrtvých těl na území Kanady. Z obsahu kotlíku, který měli s sebou, bylo zřejmé, že se uchýlili ke kanibalismu.

Britská admiralita, jakožto i britská veřejnost, Raeho výsledkům příliš nevěřila. Za Eskymáky tedy byla poslána další výprava, která vše bohužel potvrdila. Vláda skončila s pátráním, Jane Franklinová se však nevzdávala a financovala další pátrání z vlastních peněz. Na její popud vedl další výpravy Francis Leopold McClintock, jenž v náprsní kapse jedné z mrtvol nalezl dvě zvláštní a zmatené zprávy. Nazývají se Peglar Papers a většinou jsou nečitelné. Přečíst se dá v zásadě jen „brekfest to be short rations“ (snídaně na malé příděly), „whose is this coffee“ (čí je to kafe) a „the Terror camp clear“ (tábor Terror prázdný).

Pomalá smrt expedice

Na Ostrov krále Viléma se roku 1859 vydal William Hobson, jenž našel další těla a předměty z výpravy. Konečné střípky toho, co se na výpravě asi stalo, pak doplnilo zkoumání tělesných ostatků, které probíhalo od 80. let 20. století. Účastníci výpravy měli v organismu zvýšenou koncentraci olova, jež sice nebyla smrtelná, ale stačilo to na otravu, způsobující zmatení, dezorientaci a agresivitu. Kromě toho měli námořníci poškozené plíce, zřejmě následkem zápalů plic a tuberkulózy.

Po přezimování na Beecheyho ostrově se lodě Terror a Erebus v září 1846 zasekly v ledovém příkrovu u Ostrova krále Viléma, kde expedice strávila dvě zimy. Velká část jídla byla špatně zakonzervovaná a zkazila se. Posádka tak musela jíst omezené příděly potravin, do nichž se navíc dostalo olovo. Námořníky tak dohromady trápila otrava olovem, zima, hlad a nemoci. To vše v pustině odříznuté od jakýchkoli známek civilizace.

Objevy přetrvávají dodnes

Část výpravy vedená Francisem Crozierem a Jamesem Fitzjamesem se vydala na jih, pravděpodobně v naději, že se dostanou do Kanady. Cesta to však byla dlouhá, náročná a nad jejich síly. Navíc s sebou táhli naložené čluny. Protože potraviny rychle docházely, uchýlili se členové výpravy ke kanibalismu, jak doložily i řezné rány na kostech. Někteří z nich se vrátili na Erebus, s nímž se dostali o 160 km jižněji, než byl Terror. Drastické okolnosti ale nepřežil nikdo.

Erebus byl objeven v září 2014 kanadskými vědci 11 metrů pod mořskou hladinou. Terror byl nalezen v září 2016. Tragédie inspirovala hororový román Dana Simmonse s názvem Terror, podle něhož vznikla stejnojmenná televizní minisérie televize AMC.

Zdroj: Encyclopedia Britannica