Ruskou duši nejlépe popsal legendární spisovatel, jenž strávil 10 let nucenými pracemi na Sibiři. V čem předběhl Freuda?

Pochopit ruskou duši – takto ambiciózní cíl si kladla (a stále klade) většina slavistů, kteří v tomto bohatém národu viděli vzor či minimálně inspiraci pro většinu Slovanů. Ideálním zdrojem informací nejen o ruské specifičnosti, ale i o sdíleném lidském údělu je dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského – a to navzdory faktu, že od jeho narození uplynula celá dvě staletí.

Proměnlivý a nečitelný charakter

Dostojevskij se narodil 11. listopadu 1821. Přestože během studií počítal s tím, že bude konstruovat mosty, nakonec dal přednost literatuře. Umělecké smýšlení jej zřejmě zavedlo i ke hnutí Petraševců, revolučních socialistů stavících se proti vládnoucímu carovi Mikulášovi I. Kvůli svému působení v této skupině byl v roce 1849 odsouzen k trestu smrti, který však byl nakonec zmírněn na vykonávání nucených prací na Sibiři. Během deseti let, jež ve výkonu trestu strávil, začal trpět epilepsií a psychickými problémy.

Po odpykání trestu Dostojevskij cestoval po západní Evropě a stal se umírněným kritikem ruských poměrů. Kritizoval bohaté vrstvy, hlásal důležitost křesťanských ideálů a dodržování ruských tradic. Přestože byl stále sledován policií, díky názorovému posunu již nebyl carovi trnem v oku. Podle jeho názoru měl každý jedinec začít u sebe, snažit se oprostit od přílišného individualismu a naopak se přiklonit k Bohu.

Literatuře se Dostojevskij věnoval od 40. let, ale až po návratu ze Sibiře a cest po Evropě začal psát skutečně naplno. S bratrem Michailem se podílel na vydávání časopisů Doba a Epocha, především však vydal řadu děl, jež se nesmazatelně zapsala do kánonu psychologické literatury. Slavné romány Zločin a trest, Idiot a Běsi byly stejně jako menší díla (Zápisky z podzemí, Hráč) především přípravou na Dostojevského vrchol v podobě Bratrů Karamazových – na sklonku života dokončeného opusu, který na půdorysu jedné rodiny odhaluje množství typicky ruských i všeobecně lidských vlastností, podtrhujících rozervanost duše a tragiku našeho údělu na světě. Vedle známých románů a kratších novel stojí za pozornost i jeho deník, obsahující sice spoustu jasnozřivých postřehů ohledně soudobé situace v Rusku, ale zároveň i nenávistné antisemitské výlevy – ani přemýšlivý literát se tedy nevyhnul pokleskům, které tak trefně popisoval u postav svých děl.

Ruská rozervanost

Dostojevskij se hlásil ke Gogolově tradici kritického realismu. Zatímco západní člověk podle něj preferuje užitek, slast a osobní prospěch, Rus naléhavě hledá vyšší smysl bytí – přesahující a ušlechtilý, obsahující věčnou pravdu. Aby se k ní dopracoval, nevadí mu zažívat utrpení. Hřeší a dělá chyby, obvykle si je i uvědomuje, ale jinak prostě žít neumí. Je morálně rozpolcený, ovládaný nepochopitelnými a protichůdnými silami.

Moskevský rodák ve svém díle hledal ideál svobodného člověka, nepodřízeného vnějším pravidlům. Podstatná pro něj byla pokora v křesťanském smyslu slova – navzdory buřičským názorům v mládí se Dostojevskij postupem času uchýlil ke křesťanským hodnotám, na sklonku života až spirituálnímu mysticismu. Popisem sváru mezi pudovostí a přesahujícími ideály, s nimiž se musí naše vědomí vyrovnat, předznamenal Freudovu psychoanalýzu a její strukturu osobnosti (id, ego, superego).

Fjodor Michajlovič Dostojevskij zemřel 9. února 1881 ve věku nedožitých 60 let. Důvodem byla kombinace zdravotních problémů, konkrétně plicní krvácení v souvislosti se zmíněnou epilepsií. Většinu života strávil na hranici chudoby, kterou umocňovala i hráčská vášeň. Docenění se během života nedočkal. Až v posledním století bývá řazen k velikánům světové literatury – zmíněný Sigmund Freud, ale třeba i Tomáš Garrigue Masaryk považovali jeho Bratry Karamazovy za jeden z literárních vrcholů.