Dobrovolně zemřel v plynu se 192 dětmi: Spisovatele chtěli zachránit i nacisté, razantně je však odmítl

Humanista, lékař a úspěšný spisovatel Janusz Korczak se narodil do židovské rodiny v polské Varšavě roku 1878. Přestože v našich končinách možná není tak známý, jak si zaslouží, na jeho principech částečně stojí celá moderní dětská pedagogika i psychologie.

Dětem se věnoval prakticky celý život nebo alespoň ve chvílích, kdy zrovna nepůsobil jako vojenský lékař. Vyučoval, psal dětské knihy a založil dva sirotčince, kde dětem přesně v souladu se svými názory na dětskou emancipaci a respekt k nim umožnil vytvořit jakousi autonomní společnost postavenou na principech spravedlnosti, rovnosti a odpovědnosti.

Děti například samy vytvořily parlament a soud a také vydávaly noviny. Což bylo v dobách, kdy se na podobné domovy nahlíželo spíš jako na útulky (a osiřelými dětmi se nad rámec stravy a ošacení nikdo dál nezabýval) naprosto revoluční.

Ve třicátých letech byl Korczak už jako spisovatel a významný člen židovské obce tak populární, že měl i vlastní rozhlasový pořad. Jenže pak přišla druhá světová válka a spolu s nacisty se v Polsku zabydlely i protižidovské zákony a sankce. Korczak byl z rozhlasu nucen odejít a nad jeho kariérou i domovem pro židovské sirotky se začala stahovat těžká, černá mračna...

Ve Varšavském ghettu

První nabídky k emigraci Korczak dostal prakticky ihned po začátku okupace a odmítl je všechny. S dětmi, které, jak mnohdy přiznával, považoval všechny tak trochu za svoje, zůstal, i když nacisté nařídili přestěhovat celý sirotčinec za nedobytnou zeď do příšerných podmínek varšavského ghetta.

V tamním domově pro opuštěné děti nebyla ani tekoucí voda, natož ústřední topení. Všudypřítomný hlad i epidemie infekčních chorob kvůli otřesným hygienickým podmínkám v ghettu si vybíraly svou daň i na životech „jeho“ dětí, přesto však Korczakův dětský domov stále praskal ve švech. Každou chvíli se u jeho bran objevovaly další děti, jejichž příbuzné skolil tyfus, hlad či kulka a neměl se o ně kdo starat.

Korczak je nařídil přijmout všechny a pomoc si neváhal vyprosit i u židovských kolaborantů. Sám přitom úzce spolupracoval s židovským odbojem. Pro opuštěné děti otevřel počátkem roku 1942 malou nemocnici a dokonce i hospic. Tehdy už ale lidem v ghettu nezbývalo moc času. Nacisté byli totiž už připravení přistoupit k tomu, čemu cynicky říkali konečné řešení židovské otázky.

View this post on Instagram

A post shared by yu.fon.snaps (@yu.fon.snaps)

Nezapomenutelná scéna

Jinými slovy, ghetto mělo zmizet z povrchu země a tamní Židé měli všichni zemřít v plynových komorách vyhlazovacích táborů anebo při strašlivé otrocké práci. Od 22. července 1942 musela židovská rada každý den připravit k transportu 6 tisíc lidí a už 5. či 6. srpna příslušníci SS obklíčili i Korczakův sirotčinec. Korczak tehdy opět dostal nabídku na útěk, pomoct mu chtěla tajná organizace polské exilové vlády. Spisovatel však znovu odmítl a místo toho se i s 192 dětmi a 12 pracovníky sirotčince vydali k transportu.

Nezapomenutelnou scénu popsal Władysław Szpilman ve své autobiografické knize Pianista takhle:  „Řekl jim, že jedou do přírody a že by tedy měli být veselí. Konečně by mohli vyměnit hrozivé a dusivé hradby města za louky s květinami, potoky, v nichž se budou moci koupat, a lesy plné lesních plodů a hub. Řekl jim, aby si oblékli své nejlepší šaty, a tak vyšli na dvůr po dvou, hezky oblečení a v dobré náladě. Malý zástup vedl esesák…“ Podobně vzpomínali i další přeživší, kteří pochod dětí ve čtyřstupech na Umschlagplatz viděli a přežili tak dlouho, aby o něm zvládli předat svědectví. Například historik Emanuel Ringelblum jej popsal jako „bezeslovný protest proti vraždě“.

Zemřel i s dětmi v plynové komoře v Treblince

Transport tehdy náhodou vypravoval německý důstojník, který Korczaka poznal, protože měl rád jednu z jeho knih. Korczak tehdy podle svědků dostal svou poslední nabídku, aby si zachránil život. Esesák by mu býval dovolil transport opustit, děti a personál by v něm ovšem musely zůstat. Korczak nacistu údajně ihned rázně odbyl s tím, že „ne všichni lidé jsou darebáci“, a nastoupil. V pátek 7. srpna všichni zemřeli v plynové komoře vyhlazovacího tábora Treblinka.

Ačkoli o Korczakových posledních okamžicích můžeme jen spekulovat, je celkem jisté, že ačkoli děti před zavražděním zachránit nemohl, pro ně samotné jeho přítomnost během dlouhého transportu v dobytčích vagonech v horku a bez vody pravděpodobně znamenala obrovský rozdíl. Nezbývá než doufat, že s nimi mohl být až do konce a zmírnit jejich strach, když je nacisté poslali na smrt.

Zdroj: David Gilbertson: The Nigtmare Dance