Ve varšavském ghettu trpělo 450 000 Židů. Jejich povstání Hitler krvavě potlačil

Rozkaz ke zřízení varšavského ghetta vydal guvernér varšavského distriktu Ludwig Fischer 2. října 1940. Po vydání rozkazu nastala akce, kterou bez nadsázky můžeme nazvat „kulový blesk“. Vymezený prostor o rozloze 2,6 km čtverečních museli do konce měsíce opustit všichni Poláci nežidovského původu. A to nebylo rozhodně málo lidí. Podle dostupných údajů se to týkalo asi 113 000 Poláků. Během dalších dvou týdnů, se sem na základě deportačního příkazu muselo přestěhovat na 138 000 Židů.

První vlna Židů se tak do varšavského ghetta musela odebrat nejpozději do 16. listopadu 1940. Definitivní zákaz opuštění prostoru přišel o 10 dní později 26. listopadu. V té době již bylo celé ghetto obehnáno tři metry vysokou zdí a všechny přístupové a únikové cesty byly bedlivě střeženy. V některých místech byl zpočátku postaven „pouze“ dřevěný plot. Netrvalo dlouho a v těžko představitelných podmínkách se na velmi malém prostoru tísnilo 450 000 lidí.

Varšava nebyla pro zřízení ghetta vybrána náhodně. Z Evropských metropolí, jež byly pod nucenou správou nacistického Německa, měla největší počet obyvatel, kteří byli židovské národnosti.

Život uvnitř ghetta

Ghetto tvořilo „jen“ asi 4,5 % z celkové rozlohy Varšavy, ale na této malé ploše se tísnilo v nelidských podmínkách 37 % obyvatel města. Pořádek uvnitř města zabezpečovala židovská pořádková služba (Ordnungsdienst, OD). Mimo vlastní ghetto operovala německá ochranná policie (Schutzpolizei).

I přes veškerou snahu odvážných obyvatel Varšavy, již se i přes hrozbu trestu smrti snažili do ghetta propašovat jídlo a léky, docházelo zde k celé řadě úmrtí způsobených epidemiemi a hladomorem. Z historických pramenů se podařilo vyčíslit přibližný denní průměrný energetický příjem obyvatel ghetta, který se pohyboval kolem 1125 kalorií. Nejspíš zde ale byli i lidé, kteří nedosáhli ani na 800 kalorií denně.

Cesta z pekla do pekla

Vedení a organizace postupného vysidlování varšavského ghetta bylo svěřeno SS-Sturmbannführerovi Hermannu Höflemu. Na základě jeho rozkazu byla 22. července 1942 zahájena první megalomanská vysidlovací akce. Každý den museli členové tzv. Judenratu, kterému předsedal Adam Czerniakow, zajistit, že na shromaždišti bylo připraveno k transportu 6 000 židů. Adam Czerniakow byl pouze informován o skutečnosti, že Židé budou deportování dále na východ. Deportační rozkaz se netýkal dělníků, kteří s platným povolením pracovali v německých továrnách, členů židovské pořádkové služby, pacientů a zaměstnanců nemocnic, členů Judenratu a jejich rodin.

Albert Ganzenmüller, pracovník ministerstva dopravy, kontaktoval 28. července 1942 v této věci šéfa Himmlerova osobního štábu SS-Obergruppenführera Karla Wolffa: „Od 22. července odjel denně z Varšavy přes Małkini do Treblinky vlakový náklad 5 000 Židů a kromě toho opustil Przemyśl dvakrát týdně náklad 5 000 Židů směrem na Belzec…“ Udává se, že do konce roku 1942 bylo do vyhlazovacího tábora v Treblince deportováno více než 300 000 Židů.

V pořadí druhá vysidlovací akce proběhla v druhé polovině ledna roku 1943 a provázely ji první židovské nepokoje, které později vyústily v rozsáhlé povstání, které trvalo od 19. dubna do 16. května 1943. Židé neměli šanci uspět. Když jednotky SS povstání potlačily, dostali od Hitlera rozkaz zlikvidovat poslední Židy a ghetto srovnat se zemí. Likvidací ghetta byl pověřen Jürgen Stroop. Ve své závěrečné zprávě, jež měla nezvyklých 75 stran a byla opatřena i dokumentárními fotografiemi, v závěru uvedl: „Židovská čtvrť Varšavy již neexistuje! Velkolepá operace skončila ve 20:15, kdy byla varšavská synagoga vyhozena do povětří.“

Zdroj: Encyclopedia Britannica