Značkování Židů nevymyslel až Hitler. Kdo další si přál židovské utrpení?

„Židům, kteří dovršili šestý rok života, je zakázáno ukazovati se na veřejnosti bez židovské hvězdy. Ta pozůstává ze šesticípé hvězdy velikosti dlaně, černě vytažené, ze žluté látky s černým nápisem ‚Jude'. Budiž nošena viditelně pevně přišita na levé náprsní straně části oděvu.“ Tak zněl první paragraf policejního nařízení o označování Židů, který si mohli přečíst občané Protektorátu Čechy a Morava ráno 1. září 1941. Bylo pondělí, začátek nového týdne, který s sebou ale nejen občanům na našem území nepřinášel mnoho nadějí.

#OTD In 1941, Jews living in Germany are required to wear a yellow star of David. The Nazis intended the badge to stigmatize and humiliate Jews, and to segregate them so Nazi leaders could watch and control their movements. #Neverforget pic.twitter.com/T39npVS4lo

— Michael W. Freeman (@Freelineorlando) September 1, 2021

Podobná nařízení se v příslušných jazycích objevila v samotném Německu i okupovaných územích a byla dalším stupněm segregace a ostrakizace židovského obyvatelstva. Žluté židovské hvězdy se proto staly smutným symbolem druhé světové války.

Odlišování Židů ve středověku

Židé však byli odlišováni již v minulosti. Zmínky o speciálním oblečení nebo značkách, které měly Židy separovat od ostatních, pocházejí již ze začátku 8. století, konkrétně z chalífátu Umara II. Tyto praktiky přetrvaly po staletí a jsou zaznamenány například v židovských genizech z 11. století nalezených v Bagdádu. Odtud známe i popis, který se nápadně podobá popisu židovské hvězdy ze druhé světové války. „Žlutý znak, který je viditelně připevněn k přední i zadní části oděvu,“ zní popis, který doplňují zmínky o kousku olova pověšeného na krku s nápisem Dhimmi, označujícím právě Židy nebo ty, kteří nevyznávali islám.

Také v Evropě ale byli Židé pronásledování a označováni tak, aby je bylo možné jednoduše odlišit od křesťanů s tím, že první konkrétní zmínky pocházejí z roku 1215. Zápis ze čtvrtého lateránského koncilu, který svolal papež Inocenc III., odhaluje ustavení dekretu, na základě kterého museli Židé a muslimové nosit odlišné oblečení (typicky například turbany), aby nedocházelo mimo jiné k nežádoucím vztahovým vazbám. Později se ze zvláštního oblečení stal oválný znak, který se nosil na hrudi. Nechvalně proslulá je i tzv. židovská čapka, která byla namísto odznaku vyžadována na území dnešního Německa stejně jako Rakouska nebo části Francie.

Od bílé pásky ke žluté hvězdě

Tím se ale dostáváme zpět do období druhé světové války a nacistickým příkazům k opětovnému odlišení Židů od ostatního obyvatelstva. Vše začalo už v roce 1939 po vpádu Německa do Polska. Tamějším Židům bylo přikázáno, aby nosili na rukávech bílé pásky s modrými hvězdami. Od těchto pásek se pak na území pod vlivem nacistického Německa přešlo ke žlutým nášivkám na hrudníku i zádech, ze kterých v roce 1941 vznikl onen v úvodu popisovaný symbol s nápisem Jude – Žid. Jasné odlišení od ostatního, tedy nežidovského obyvatelstva, ale nemělo jen velmi silný psychologický dopad, který vedl k úpadku morálky a obavám o budoucnost.

Naopak bezpráví, které bylo na Židech ze strany Němců pácháno, vyvolalo v řadě zemí vlnu odporu, jako například v Dánsku, kde nakonec žlutou hvězdu Židé nenosili. S tímto faktem se nicméně pojí dvě nepravdivé historky, a sice, že tehdejší dánský král Kristián X. měl nosit žlutou hvězdu na podporu dánských Židů, respektive, že žlutou hvězdu nosili všichni obyvatelé, aby nebylo možné skutečné Židy jakkoliv identifikovat. Pravdivý však byl vládní zákaz smekání klobouku před Židy, který byl nařízen v protektorátu Čechy a Morava právě kvůli tomu, že tímto nežidovské obyvatelstvo vyjadřovalo svým židovským spoluobčanům podporu a náklonnost i v době probíhajícího holokaustu.