V Treblince zahynulo až 900 000 lidí. Vzpoura ve vyhlazovacím táboře měla krutou tečku

Nacistický vyhlazovací tábor Treblinka patřil mezi nejhorší ze všech. Vězeňských útěků bylo mnoho, ovšem 2. srpna 1943 vypukl jeden z největších. Někteří to dokázali, a dokonce přežili válku, mnozí ale takové štěstí neměli.

Čtěte také: Polský hrdina se infiltroval do Osvětimi, a dokonce i utekl. Hrůzné historky mu nikdo nevěřil

Rok 1943 byl rokem velkého obratu pro celý svět. Nacistické Německo sláblo, přičemž to byly zejména ztráty v severní Africe a masivní porážky u vzdorovitého Stalingradu, které zničily mýtus o německé neporazitelnosti. Příznivé zprávy se šířily rychlostí blesku, některé se podařilo prošeptat až do koncentračních táborů. Tábor Treblinka nebyl výjimkou. V jeho sevření převážně židovští vězni přijímali radostné zprávy s nadějí, ale zároveň také s úzkostlivou obavou. Prozíravě a zcela právem se obávali, že budou s blížícím se koncem války do jednoho zlikvidováni a tábor srovnán se zemí tak, aby bylo zničeno co možná nejvíce stop. Životy vězňů byly koneckonců pro esesáky bezcenné. Vždyť stačilo tak málo: rozmar špatně vyspaného strážného, křivý pohled či jakákoliv drobnost.

Plánování útěku

Vězni tak neměli prakticky co ztratit. Aby předešli nejhoršímu, odhodlaná skupinka nazývající se „Organizační výbor“ začala plánovat povstání a masový útěk. Mezi jejími členy byli například bývalý polský důstojník Julian Chorazycki nebo bývalý československý důstojník Zelo Bloch.

Součástí spiklenecké skupiny byli i mnozí další odvážlivci jako například tesař Jankiel Wiernik pracující ve vyhlazovací oblasti tábora. Ačkoliv byli součástí vězeňského povstání mnozí zkušení vojáci, velký útěk byl několikrát takřka zmařen. Zručný židovský zámečník vypiloval duplikát klíče ke zbrojnici, která byla pro úspěšnou vzpouru velmi důležitá. Každý se snažil přiložit ruku k dílu; dobře totiž věděli, že pouze všichni společně mohou přemoci ozbrojené stráže a z tábora uprchnout. Na druhou stranu byla početná spolupráce do jisté míry nevýhodná, protože čím více lidí bude o plánu vědět dopředu, tím je riziko prozrazení větší. Aby se pravděpodobnost neúspěchu co možná nejvíce minimalizovala, většina zúčastněných osob měla pouze omezené znalosti, a to jak věcné, tak časové. Navzdory nelehkému sledu negativních událostí byli ale všichni rozhodnuti útěk provést stůj co stůj. Vězni se navíc dozvěděli o dubnovém povstání ve varšavském ghettu, což jejich odhodlání a morálku značně posílilo.

Mohlo by vás zajímat: Bota chlapce z Osvětimi odhalila osud jeho i zbytku pražské rodiny

Nutno poznamenat, že jakýkoliv odpor byl velmi obtížný. Vězni byli hladoví, slabí a vyčerpaní, neboť nucené práce zdolaly i ty nejsilnější. Nehledě na to, že různé pracovní skupiny byly od sebe navzájem izolovány, což plánování nadmíru ztěžovalo. I přesto se během času mnoho vězňů pokusilo areál Treblinky opustit. Většinou se snažili překonat oplocení, přičemž známy jsou i útěky v železničních vozících nebo tunelové práce pod hranicemi plotů. Většina útěků ale selhala, následovaly popravy a represálie. Za každý útěk bylo zabito deset vězňů, čímž chtěli místní dozorci eliminovat budoucí pokusy o útěk. Frekvence útěků se skutečně později rapidně snížila, protože v Treblince začal panovat přísný řád a režim.

Vězeňské povstání začíná

Bylo brzy ráno 2. srpna roku 1943 a skupině hrozilo odhalení. Nebylo času nazbyt a povstání muselo začít. Byly ukořistěny zbraně z táborové zbrojnice, přičemž někteří vězni začali podpalovat dřevěné kasárny. Ačkoliv plynové komory ohně nepohltily, někomu se dokonce podařilo vznítit benzinovou nádrž. Ta vybuchla a v táboře vypukl doslova chaos. Na obloze se mísily kouřové věnce, současně se ozývaly hlasité výstřely a ohlušující výbuchy. Stráže začaly do pobíhajících vězňů pálit, z nichž mnozí smršti kulometných střel neunikli. Jiní uvízli na ostnatých drátech nebo v minovém poli. I tak se ale zhruba tisícovce zbídačených jedinců podařilo z Treblinky utéct. O svoji těžce získanou svobodu však museli i nadále bojovat. Celý region se začal hemžit zalarmovanými nacisty, mezi nimiž byly jednotky SS, vojenské a policejní oddíly včetně místního obyvatelstva. K pátrání byly nasazeny motorizované a pěší jednotky včetně koní. Cesty byly zataraseny a doslova začala velká organizovaná lidská štvanice.

Někteří přežili

Valná většina vězňů byla chycena a odvezena do tábora, ne-li přímo zastřelena na místě. Nacisté si hledání pojistili vyhláškou, jejímž prostřednictvím bylo polské obyvatelstvo upozorněno, že jakákoliv pomoc bude potrestána smrtí. I přesto se ale dost lidí nezaleklo a navzdory nebezpečné vyhlášce poskytlo vězňům úkryt. Pod ochranou noci některým pomohli najít bezpečnější místo nebo bezpečnější směr cesty. Řeč je například o vesnicích Maliszewa, Grady a Kielczew. Desítkám vězňů se tak skutečně podařilo utéct a přežít válku. Na druhou stranu jsou známy i případy, kdy vězni zcela rezignovali a pomoc místního obyvatelstva odmítli. Po několika dnech se vrátili do tábora, kde na ně čekala jistá smrt. Definitivní konec ostatně očekávali, nedokázali se však smířit s trpkým osudem svých rodin a přátel. Konečná cesta tak byla pro tyto nešťastníky doslova vysvobozením. V dnešní pohodlné době si lze jen stěží představit, co tito lidé prožívali.

Treblinka byla srovnána se zemí

Po vězeňské vzpouře ale činnost tábora Treblinka neskončila. Poškozené budovy byly vězni opraveny a vyhlazování pokračovalo až do konce srpna 1943. Nakonec byl tábor zbylými vězni demontován, načež byli někteří na místě zastřeleni a jiní přemístěni do Sobiboru. Ačkoliv proběhlo mnoho pokusů o přesné vypočítání lidských obětí, skutečný a definitivní stav asi nebude již nikdy stanoven. Nacisté totiž zničili většinu důležitých záznamů, které by vedly ke konkrétnímu vyčíslení. Nejnovější průzkumy však odhadují, že bylo od července 1942 do srpna 1943 zavražděno zhruba 900 000 lidských bytostí. Mnohé byly zplynovány, některé zastřeleny nebo umučeny k smrti.

Na původním místě vyhlazovacího tábora Treblinka byl postaven statek, přičemž se v této lokalitě v současné době nachází několik stovek kamenných náhrobků. Na nich mohou návštěvníci vyčíst názvy zemí a oblastí zavražděných lidí. Nedávno vzniklé pietní místo nám tak bude již navždy připomínat hrůzy, které je schopen člověk udělat člověku – bez důvodu, v nepochopitelném ideovém přesvědčení.

Zdroj: Holocaust Encyclopedia / Muzeum Treblinka / HMD