Mytická monstra: Jaký je skutečný původ draků či jednorožců?

Některá z bájných stvoření vycházejí ze skutečných živočišných druhů, jiná zase mohou mít na svědomí halucinogeny. Leckteré biblické výjevy totiž někteří vědci dávají do souvislosti s užíváním dimethyltryptaminu (DMT), který se přirozeně vyskytuje v lidském těle a pravděpodobně se podílí na snění a mystických zážitcích. Po pozření rostlin s vyšším obsahem DMT (známá je především ayahuasca) nejsou různá apokalyptická a tajemná zjevení výjimkou. Když se však postavíme nohama na zem, zjistíme, že i bez intoxikace se v naší mytologii vyskytlo velké množství tajuplných bytostí, jejichž původ je leckdy stále záhadný. Podívejme se na charakteristiky několika z nich, silně spojených s naší kulturou.

Dokument Monstra a mýty uvidíte v sobotu 26. listopadu ve 22.00 na Prima ZOOM.

Draci, obávaní i velebení

Snad nejčastěji se vyskytujícím mytologickým zvířetem je drak, jehož popularita zasahuje skutečně celý svět. Tolkienův drak Šmak a další zpodobnění ve fantasy fikcích je pouze špičkou ledovce, který se v různých kulturách utvářel po tisíce let. Díky tomuto rozsahu jsou dračí podoby, schopnosti i původ velmi rozmanité – název však pochází ze starořeckého označení pro obrovského hada. Na Dálném východě, a nejvýrazněji v Číně, jsou draci uctíváni jako symboly dobra a magické síly. Mají hadovité tělo, jednu hlavu, a přestože nedisponují křídly, nemají obvykle problém s létáním. Oproti naší tradici bývají také spojováni s vodním živlem a dokážou třeba přivolat déšť.

Evropská tradice oproti tomu zná draky s mnoha hlavami a křídly, kteří se nezdráhají chrlit oheň a rozsévat nezměrnou zkázu. Mytologické stopy lze hledat v antickém Řecku, v kulturách Blízkého východu, ve starodávném Egyptě, v severských a germánských ságách, a dokonce si drak jakožto symbol apokalyptických zjevení našel cestu i do Bible – a to rovnou jako ztělesnění satana. Není divu, že od té chvíle už pro evropské autory pohádek byl drak jasnou volbou pro podobu úhlavního záporáka.

Bájný jednorožec

Bělostně čistý kůň s majestátním rohem na čele, k němuž se může přiblížit jen panna. To je jednorožec, o němž se první zmínky objevily už ve starověké harappské kultuře – osídlení dnešního Pákistánu a Indie kolem třetího tisíciletí před naším letopočtem. Postupně jednorožci pronikli i do antického Řecka a zmínky v Bibli následně vedly k fascinaci, jež trvá už více než tisíc let. Jednorožec se vžil jako symbol čistoty, půvabu a laskavosti a samotnému rohu byly připisovány léčivé účinky; zároveň se však jednalo o nezkrotně divokého a vzácného tvora, jehož síla a ušlechtilost podněcovaly umělce k mnoha grafickým i literárním znázorněním. Těch bylo postupem času tolik, že spousta renesančních učenců považovala jednorožce za zcela reálné zvíře. Setkání s některými existujícími zvířaty, která jednorožce vzdáleně připomínají (například přímorožec arabský a především samozřejmě několik rodů nosorožců), pak vedla ke spekulacím o existenci jednorožce, a to až do 19. století.

Nejblíže jednorožci v reálném životě je kytovec jménem narval jednorohý. Hojně se vyskytuje v Severním ledovém oceánu a pyšní se rohem, který dosahuje délky až tři metry. Jeho roh je však ve skutečnosti extrémně protažený levý špičák horní čelisti – tedy zub, sloužící pravděpodobně ke zjištění teploty, tlaku a dalších vlastností okolní vody, což je v praxi možná ještě více fascinující než samotný mýtus kolem jednorožců. O to větší je škoda, že za tuto podobnost narvalové v minulosti tvrdě platili – jejich špičáky byly dlouho vydávány za rohy jednorožců, a tak se především mezi vikinskými mořeplavci jednalo o velmi ceněnou komoditu. Byl z nich vyroben třeba trůn pro dánské krále a řada dalších památek i nástrojů.

Celý článek (včetně popisu krakena, olgoje chorchoje, ptáka Noha nebo čupakabry) si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Prima ZOOM, které najdete na stáncích.