Proč mají zvířata žijící s lidmi stejné rysy? Velká genetická záhada má nové řešení

Že se všechna domestikovaná zvířata od svých divokých předků liší ve stejných věcech, si všiml už Charles Darwin v 19. století. Jsou krotší, ale taky mají kratší obličejovou část, menší zuby, křehčí kostru, menší mozek a také odlišnou barvu srsti. Některá z nich mají všechny tyto rysy (například psi), některá naopak jen málo (třeba velbloud), každé domestikované zvíře má ale alespoň některý.

Přečtěte si také: Víte, jaké zvíře lidé domestikovali jako úplně první? Nejspíš jiné, než byste čekali

A stejné změny se překvapivě najdou i u zvířat, která se takzvaně domestikovala sama, jako bonobo či městské lišky. Častá je tahle „sebedomestikace“ také u izolovaných druhových skupin, třeba na ostrovech. A samozřejmě se takhle od svých předků liší i lidé.

Domestikační syndrom

Odborníci tomuto fenoménu říkají domestikační syndrom a je pro ně dlouhodobě záhadou. Aby zjistili, proč se něco takového děje, provedli mnoho experimentů. Zatím existují dvě převažující hypotézy, které se navzájem doplňují. Podle té první fakt, že si lidé vybírali a křížili krotší zvířata, z nějakého důvodu spustil i další změny. Vědcům napověděl slavný dlouhodobý ruský výzkum lišek z roku 1959, během nějž byly k množení vybrány lišky pouze na základě toho, jak krotké byly, a i tak tyto znaky nesly.

Druhá hypotéza naznačuje, že selekce kvůli krotkosti tyto změny spouští, neboť je s nimi provázaná pomocí genů kontrolujících buňky neurální lišty. Tyhle buňky jsou v embryích a pomáhají vytvořit mnoho významných struktur v tělech obratlovců. Zní to celkem logicky… jenže to má háček.

Omezený přirozený výběr

Onen slavný ruský experiment totiž není úplně prokazatelný. Zaprvé, nezačal u úplně divokých lišek, ale polodivokých lišek z kanadské liščí farmy, které už znaky domestikačního syndromu vykazovaly. A zadruhé, během experimentu vědci nevybírali lišky k chovu jen podle krotkosti, ale měli i jinou skupinu, kde byly mezi sebou kříženy pouze ty nejagresivnější. A i u nich se objevil domestikační syndrom.

Teď je ale na světě nová teorie, kterou uveřejnil vědecký magazín The Royal Society. Ta pracuje nikoli s tím, co řízená selekce zvířatům dá, ale naopak s tím, co jim vezme. Podle ní totiž domestikovaná (a ani sebedomestikovaná) zvířata nemusí tolik soupeřit o přízeň partnera, ale taky v tomhle ohledu nemají tak široký výběr. Jsou chráněná před predátory (lidmi nebo prostředím) a v neposlední řadě většinou nezažívají nedostatek potravy.

Mohlo by vás zajímat: Nově zjevený ostrov přinesl nečekané formy života. Jejich záhadu zřejmě nikdo nevyřeší

A to může po čase jisté rysy, třeba velikost zubů, ovlivnit – odstrašující obří tesáky přestanou být zkrátka třeba. Změny v metabolismu a růstu jsou navíc v takových případech de facto nevyhnutelné.

Do souboru toho, co podle nich výskyt domestikačního syndromu ovlivňuje, zařadili autoři studie také více stresu u novopečených matek, což ovlivňuje i jejich potomky.

Nový výzkum sice znamená jistý posun, stále ale jde jen o hypotézu. Domestikační syndrom tak nadále zůstává jednou z nezodpovězených otázek. A to je škoda, protože mnozí vědci mají za to, že lidé jsou díky těmto změnám sociálnější a že nám pomohly vyvinout si komplexnější kulturu i jazyk. Porozumět domestikačnímu syndromu u zvířat by tak lidstvu mohlo pomoct pochopit i detaily naší vlastní evoluce.

Zdroj: Ben Thomas Gleeson a Laura A. B. Wilson: Shared reproductive disruption, not neural crest or tameness, explains the domestication syndrome