Před 64 lety skončila první tresčí válka. Pro Brity byl výsledek sporů katastrofou

Vody kolem Islandu vždy představovaly velmi bohatá loviště tresek a Islanďané byli a stále jsou na ziscích z rybolovu existenčně závislí. Původ konfliktu mezi Islandem a Velkou Británií musíme hledat na konci 19. století, kdy byl Island v područí Dánska a usiloval o samostatnost. Dánsko, které se tehdy staralo o bezpečnost islandských vod, deklarovalo šíři výsostných teritoriálních vod ostrova na 13 námořních mil (tj. asi 24 km). V té době se rozhořel první konflikt, během něhož dánské bitevní lodě nejednou použily svá děla ve snaze vypudit britské rybáře z prostoru islandských vod. Příměří mezi rybáři bylo uzavřeno v roce 1896.

V roce 1918 se Island stal samostatným státem a mezinárodní dohody upravily šíři jeho teritoriálních vod na 4 námořní míle. Relativní klid vydržel až do 1. září 1958, kdy islandský parlament změnil znění svých zákonů a s nimi upravil i pásmo, v němž omezil komerční rybolov pro jiné národy na 12 námořních mil od pobřeží.

Reakce Velké Británie na sebe nenechala dlouho čekat. Tento jednostranný akt rázně odmítla a v oblasti umístila 20 rybářských lodí, jimž na podporu vyslala 4 válečné lodě HMS Russell. Islanďané kontrolovali se 7 hlídkovými loděmi a létajícím člunem PBY-6A Catalina. I když se lodě několikrát vzájemně taranovaly a došlo i k několika varovným výstřelů, vše se obešlo bez obětí na životech.

Na scénu vstupuje politika a NATO

Velká Británie postoupila problematiku sporu mezinárodnímu sporu v Haagu. Nicméně se zdá, že největší politický trumf měl v ruce Island. Na jeho území se totiž nachází významné vojenské letiště pod správou USA. Islandská vláda pohrozila, že tuto základnu okamžitě uzavře, pokud nebudou uspokojeny její územní nároky. Všem bylo jasné, že v době studené války by se jednalo o velmi vážný problém, a proto do jednání vstupují americký prezident Dwight D. Eisenhower a generální tajemník NATO Paul-Henri Spaak. Londýn nakonec musel 12. listopadu 1958 ustoupit a akceptovat nároky Islandu na 12 námořních mil široké pásmo výsostných teritoriálních vod.

Není všem válkám o tresky konec

Rybolov patří k ekonomicky velmi lukrativním odvětvím a stále se v něm točí velké peníze. Není tedy divu, že se všichni aktéři snaží vydobýt pro sebe ty nejlepší podmínky. Na základě jednostranného rozhodnutí Islandu bylo v roce 1972 rozšířeno pásmo teritoriálních vod na 50 námořních mil. Převážně diplomatický boj pobíhal do 8. listopadu 1972, kdy se v oboustranné dohodě zavázala Velká Británie omezit rybolov jen na některé oblasti a významně snížit objem úlovků.

O tři roky později Island upravil rozsah exkluzivní ekonomické zóny využívané výhradně islandskými rybáři na 200 námořních mil. I v tomto případě musela Velká Británie ustoupit po hrozbě uzavření základny NATO v Keflaviku. Později byl rozsah dvousetmílové výlučně ekonomické zóny zakotven i v mezinárodním právu.

Nic není zadarmo. Pojďme se tedy podívat, co to všechno ve finále stálo. Pro britský rybářský průmysl znamenala porážka v tresčích válkách opravdovou katastrofu. Severoanglický přístav Hull rázem ztratil své výsadní postavení mezi rybářskými přístavy v Evropě. Mnoho anglických rybářů přišlo o práci. Britská vláda vyplatila na odškodnění rybářům v postižených oblastech do konce roku 2002 celkem 37 milionů liber. Na druhé straně stojí Island, pro který začalo v 70. letech minulého století období blahobytu, které skončilo až kvůli finanční krizi v roce 2008.

Zdroj: The Guardian