Před 78 lety se nezdařila operace Valkýra. Adolf Hitler výbuch bomby přežil

Operace Valkýra měla ukončit krvavou druhou světovou válku a zatvrzelé nacisty připravit o jejich vyhasínající moc. Nacistický vůdce Adolf Hitler ale přežil a naopak všichni strůjci atentátu přišli o život. Za neúspěchem stála řada náhod, teplé počasí a pošetilá sázka na jistotu. Záložní „plán B“ zkrátka neexistoval.

Zhruba od konce roku 1930 se opakovaně a vždy neúspěšně pokoušely různé skupiny německého odporu zavraždit stále sílícího Adolfa Hitlera (atentátů bylo přes 40), jehož odstraněním by byla svržena nebo minimálně rapidně oslabena celá nacistická strana. Jak šel čas, Hitler se stal více obezřetnějším, navýšil svoji ochranu a své plány často měnil na poslední chvíli. Zavraždit Hitlera se stalo takřka nesplnitelným úkolem, i tak ale existovaly spiklenecké party, které se o to chtěly alespoň pokusit. O jedné z nich bude dnešní tragický příběh, který možná znáte z filmového zpracování.

Nálož vybuchla, Hitler přežil

Mezi takové skupiny patřili dokonce členové pocházející z vysokých německých vojenských pozic. Právě oni si totiž nejvíce uvědomovali doslova sebevražedné Hitlerovo počínání, které vedlo válku na dvou frontách. Mezi vůdce významné skupiny patřil generálplukovník Ludwig Beck (1880–1944), bývalý náčelník generálního štábu armády generálplukovník Friedrich Olbricht (1888–1944) a generálmajor Henning von Tresckow (1901–1944).

Svoji neméně důležitou roli sehrál také podplukovník Claus Schenk von Stauffenberg (1907–1944). Hlavní myšlenkou těchto vysoce postavených osob bylo zavraždit Hitlera a zinscenovat puč s přesvědčením, že nová vláda v Berlíně svým rozhodnutím zachrání Německo od úplného zničení rukou postupujících Spojenců. Shodná data úmrtí ale příznačně prozrazují, že se plán nezdařil podle původních předpokladů.

Osudný den nastal 20. července roku 1944, kdy se v areálu přísně střeženého a utajovaného Vlčího doupěte (východní Polsko) setkal Adolf Hitler s více než 20 německými důstojníky. Právě této schůzky se účastnil také podplukovník Stauffenberg, který umístil kufřík s výbušninou do jednací místnosti, jen kousek od nacistického vůdce. Po nenápadném odložení kufříku z místnosti odešel s výmluvou nutného telefonátu. Plány se nejprve vyvíjely dobře: časovač na bombě byl nastaven, kufřík s náloží umístěn, a tak byl člen hnutí o úspěchu atentátu přesvědčen. Záhy se ale ukázalo, že se těžce mýlil.

Během jednání umístěný kufřík s výbušninou překážel, a tak jeden z důstojníků kufřík přemístil pod masivní dubový stůl. Bomba sice v 12:42 hodin skutečně vybuchla a jednoho člověka okamžitě zabila a několik dalších smrtelně zranila, ovšem Hitler utrpěl jen lehká zranění. Byl dokonce natolik v pořádku, že ani nezrušil odpolední schůzku se svým italským oblíbencem Benitem Mussolinim (1883–1945), kterému téhož odpoledne ukázal místo, kde došlo k neúspěšnému atentátu.

Tvrdé represálie, popravy a vynucené sebevraždy

To ale předbíháme, protože Claus Schenk von Stauffenberg si po výbuchu stále myslí, že je Hitler mrtvý. Podle plánu z areálu odjíždí a odlétá do Berlína, aby započal operaci Valkýra (Operation Valkyrie), která počítá s využitím rezervní armády pro povstání proti nacistickému režimu. Záhy ale vyjde najevo, že Adolf Hitler žije, čímž je celý plán zhacen. Stauffenberg a Olbricht byli krátce nato zatčeni a již 21. července popraveni. Začalo rozsáhlé vyšetřování a zatýkání, které si vyžádalo stovky a tisíce popravených.

Nacistické „úřadování“ se nevyhnulo ani dalším vůdcům spiklenecké skupiny – Beck a Tresckow namísto zatčení raději spáchali sebevraždu. Se spiknutím byl spojován také uznávaný a respektovaný polní maršál Erwin Rommel (1891–1944), téže přezdívaný jako „Pouštní liška“, jemuž byly dány dvě možnosti: spáchat sebevraždu, čímž by se pronásledování vyhnulo jeho rodině, nebo soud, ze kterého by stejně živý nevyvázl. Rommel si vybral první možnost, projevil statečnost a spáchal sebevraždu. Vzhledem k tomu, že byl tento vynikající vojenský stratég v Německu všeobecně uznávaný i v řadách veřejnosti, nacisté skutečnou příčinu jeho smrti zatajili a vystrojili mu státní pohřeb se vším všudy.

Po neúspěšném atentátu se nacističtí představitelé a zejména sám Adolf Hitler ještě více semknuli, protože si byli jistí, že za jejich ušetřenými životy stál samotný osud, který není ani lidské snažení schopno jakkoliv změnit. Jak všichni víme, nacisté byli poraženi a 30. dubna 1945, tedy krátce předtím, než Německo definitivně kapitulovalo, spáchal Adolf Hitler sebevraždu. Ve Vlčím doupěti strávil Hitler v letech 1941 až 1944 více než 800 dní. Postupující sovětská armáda tento přísně utajovaný úkryt v lednu 1945 nakonec objevila a značně poškodila. Zato nyní se ale těší oblibě zvídavých turistů.

Proč atentát nevyšel?

Mezi hlavní důvody neúspěšného atentátu byl sled událostí, které se na konečném výsledku velmi podílely. Bylo jich několik, ale mezi nejzásadnější patří místo samotného konání konference. Původně se totiž mělo odehrávat uvnitř masivních stěn Vlčího doupěte, čímž by se efektivita výbuchu oproti původnímu místu znásobila. 20. července 1944 ale panovaly parné dny a uvnitř místnosti nefungovala klimatizace, a tak se jednání přesunulo do venkovní větrané budovy, jejíž konstrukce a okna nebyla pro zničující tlakovou vlnu vůbec ideální. Uvnitř jednací místnosti stál mimo jiné i masivní dubový stůl, což je další „spolupachatel“ rádoby atentátu. Právě pod něj byl kufřík s výbušninou náhodně posunut jedním z členů konference, čímž smrtící efektivita výbuchu značně utrpěla. A v neposlední řadě nebyla připravena druhá nálož.

A ani samotné nálože nebyly připraveny podle původního plánu, protože do kufříku chtěl jeden z hlavních strůjců Claus Schenk von Stauffenberg umístit výbušniny celkem dvě. Stauffenberg byl ale náhle zavolán na konající poradu, a tak nestačil druhou výbušninu do kufříku nainstalovat. Poněkud pošetile působí také fakt, že skupina atentátníků ani neměla připravený záložní „plán B“ pro případ, kdy by kufřík nevybuchl a Hitler na místě nezemřel. Jejich budoucí plány byly zkrátka zcela závislé na jediné bombě.