Před 55 lety vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Je dobré vědět, kdo za tím stál

Zvací dopis

Je těžké psát o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, převážně tedy sovětskými, neb snad vše už bylo napsáno. Podívejme se však na argumenty zastánců tehdejší okupace: „Jaképak obsazení, jaképak napadení, jakápak invaze: šlo o vyžádanou pomoc. Situace byla kritická, a tak jsme poprosili soudruhy ze Sovětského svazu, aby nám pomohli odvrátit krizi. Aby nás zachránili podobně, jako to učinili v případě Hitlerova protektorátu.“ Aby si každý čtenář mohl udělat úsudek sám, přinášíme text zvacího dopisu, který byl po několik desetiletí tajný, jelikož se jeho signatáři báli obvinění z velezrady. Bráno demokratickou optikou, tak i ve světle tehdejších zákonů, byly jejich obavy oprávněné.

Vážený Leonide Iljiči,

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak

Vtipné je, že první tajemník Komunistické strany Ukrajiny Petr Šelest tvrdil, že dopis předal zástupcům sovětské delegace Biľak na pánských záchodcích. I takovýto malý dějinný detail dokresluje nejistotu komunistů, kteří byli pod dopisem podepsáni. Je jasné, že po obsazení Československa se signatáři dočkali své odměny v podobě vysokých stranických i pracovních postů.

Průběh okupace 20. 8. 1968 – první tu byla KGB

Dne 20. srpna 1968 ve 23.00 překročily jednotky armád pěti států Varšavské smlouvy československé hranice. Součástí jejich „neinformovanosti“ byly i obavy, že je čeká okamžitý ozbrojený střet s kontrarevolucionáři, takže byli připraveni na boj a vybaveni ostrým střelivem. Setkávali se sice s rozčarovanými, ale rozhodně ne na boj připravenými domorodci. V rámci okupace dorazilo do Československa celkem 6 300 tanků, přilétlo 800 letadel a napochodovalo 750 tisíc vojáků z pěti zemí, přičemž naprostou majoritu tvořili vojáci Sovětského svazu, kteří tady následně založili „dočasný“ pobyt. Ústav pro studium totalitních režimů shrnuje chronologii událostí následovně (z velkého množství jsou vytaženy jen vybrané údaje):

17:00 –⁠ Anonym telefonicky informuje zpravodaje ČTK v Budapešti, že o půlnoci začne vojenské obsazování Československa. Žádá o okamžité předání této informace vojenskému přidělenci zastupitelského úřadu. V 18:10 tuto zprávu předává čs. velvyslanec Púčik do Prahy.

20:00 –⁠ Sovětský velvyslanec v USA  Anatolij Dobrynin navštěvuje prezidenta Lyndona Bainese Johnsona a informuje jej o nadcházející invazi armád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa. Johnson krátce po tom svolává mimořádné zasedání Rady národní bezpečnosti.

21:05 –⁠ Na vojenském letišti v Brně–Tuřanech přistává sovětský speciál Antonov An-24 s dvacítkou civilistů v uniformách Aeroflotu. Ve skutečnosti se jedná o příslušníky KGB.

21:40 –⁠ Čs. hranice překračují v prostoru Vejprt dva sovětské tanky a dva obrněné transportéry. Po chvíli se vracejí zpět na území NDR.

23:00 –⁠ Začíná ze vzduchu i ze země masivní elektronické rušení signálů čs. radarových stanovišť. Jeho ozvuky se projevují i na obrazovkách radarů západních zpravodajských služeb.

23:00 –⁠ Vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překračují čs. hranice. Nejsilnější vojenské uskupení složené z divizí Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, 2. polské armády, 38. sovětské armády Příkarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armády Pobaltského vojenského okruhu (asi 12 divizí podporovaných jednotkami 4. a 9. letecké armády) postupuje na Jablonec nad Nisou, Náchod, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu a Žilinu. V NDR je k invazi připraveno zhruba 9 divizí (sovětská 1. gardová tanková a 20. gardová motostřelecká armáda, východoněmecké 7. tanková a 11. motostřelecká divize a 12. pohraniční brigáda speciálně zřízená pro tuto operaci) podporovaných sovětskou 24. leteckou armádou, které mají postupovat na Prahu, Plzeň a podél jihozápadních hranic ČSSR. Jednotky Jižní skupiny sovětských vojsk posílené o zesílenou 8. maďarskou motostřeleckou divizi (celkem 6–7 divizí) s 36. sovětskou leteckou armádou a maďarskou leteckou jednotkou zahajují postup na Bratislavu a Břeclav. Z prostoru Užhorodu nastupuje část 38. armády doplněná bulharským 12. motostřeleckým plukem ve směru Košice – Banská Bystrica. Počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastní invaze, je odhadován na 70 000 mužů a 1 800 tanků z Polska, 35 000 vojáků a 1 300 tanků z NDR, 40 000 vojáků a 1 500 tanků z Maďarska; spolu s nimi přechází hranice na 20 000 mužů týlních oddílů, speciálních technických útvarů a policie, celkem se jedná o 160 000 mužů a 4 600 tanků.

21. srpen 1968 – československá armáda má zákaz se bránit

00:20 –⁠ Generál Dzúr vydává rozkaz ponechat všechna vojska v kasárnách, štáby svazů a svazků povolat na pracoviště a neopouštět mírovou posádku, v žádném případě nepoužívat zbraně a poskytnout sovětským vojskům na čs. území všestrannou pomoc.

01:00 –⁠ Podle seznamu jsou izolováni někteří vedoucí pracovníci I. správy Ministerstva vnitra. Současně je vyhlášena pohotovost a zajištěny sklady výzbroje a výstroje.

01:30 –⁠ Předsednictvo ÚV KSČ přijímá většinou hlasů proti čtyřem (Biĺak, Kolder, Rigo, Švestka) prohlášení „Všemu lidu Československé socialistické republiky“, v němž se píše, že intervence nastala bez vědomí nejvyšších státních a stranických orgánů a označuje ji za akt odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i za popření základních norem mezinárodního práva. Zároveň vyzývá občany, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor.

01:30 –⁠ Na letišti v Ruzyni přistávají dva sovětské vojenské letouny, z nichž je vysazeno několik desítek ozbrojených sovětských vojáků. Obsazují hlavní letištní budovy, z nichž vyhánějí letištní personál a čekající cestující.

02:00 –⁠ Je zahájena letecká výsadková operace. Na letišti v Ruzyni přistávají s minutovými intervaly dopravní letadla s vojáky elitní sovětské 7. gardové výsadkové divize vyzbrojenými i tanky a obrněnými transportéry. K určeným cílům výsadkáře navádějí pracovníci sovětského velvyslanectví.

02:15 –⁠ Jsou přerušena veškerá telefonní spojení mezi Prahou a Vídní.

03:00 –⁠ V Liberci dochází ke střelbě projíždějících sovětských jednotek na občany. Do hlavy je při něm zasažen M. Vlček (první oběť sovětské agrese, pozn. redakce).

09:00 –⁠ V jižních Čechách se spojují jednotky postupující z NDR podél západních hranic ČSSR s oddíly, které vyrážejí z Maďarska přes Slovensko a jižní Moravu. Československo se tak ocitá sevřené v obrovských kleštích.

12:00 –⁠ Šest zemí (Kanada, Dánsko, Francie, Paraguay, Velká Británie, USA) požaduje svolání Rady bezpečnosti OSN.

16:00 –⁠ Jozef Levák si na náměstí ve Zvolenu lehá do cesty koloně sovětských obrněných vozidel s cílem zabránit jim v další jízdě. Velitel přesto vydává povel pokračovat vpřed a tank J. Leváka přejede.

23:30 –⁠ V New Yorku se schází Rada bezpečnosti OSN, která jedná o situaci v ČSSR (17:30 místního času).

23:40 – Čtyři tanky obsazují rohy Václavského náměstí, ulice Politických vězňů a Opletalovy ulice. Před budovou ČTK zastavuje deset vozů s okupanty, kteří následně obsazují všechna pracoviště, vypínají dálnopis a zakazují zvedat telefony. Na zaměstnance agentury hodinu míří samopaly.

24:00 –⁠ V Ústí nad Labem je smrtelně zraněn Petr Fridrich, který se ještě v noci pokouší vlastním tělem zastavit sovětské tanky projíždějící městem.

24:00 –⁠ Čs. rozhlasu je předána výzva vojenského velitele Prahy gen. I. Velička o zákazu vycházení od 22:00 do 05:00

Smrt pro fotku

První mrtví byli na Liberecku a patřili mezi ně nejen lidé, které zasáhlo padající zdivo, když tank č. 314 narazil do podloubí jednoho z domů na libereckém náměstí. Tankisté nebyli odsouzeni, neboť stíhání zablokovaly sovětské úřady. Jeden příklad za všechny: Stanislav Veselý (nar. 1924) byl několika projektily zasažen, když si měnil film do fotoaparátu, kterým zaznamenával průběh tragických událostí. Byl převezen do nemocnice, kde skonal a bohužel se jeho poslední snímky nezachovaly – ani film ani fotoaparát nebyly nikdy nalezeny. Jeho smrt ležela komunistickému systému v žaludku natolik, že bez povolení rodiny byl v roce 1970 poopraven nápis na jeho hrobě tak, aby nepřipomínal vinu sovětského okupanta.

Okupace: mrtví na silnicích, zastřelení na ulicích

Počty obětí srpnové invaze nejsou neznámé: historikové na základě dokumentů doložili celkem 108 mrtvých, zhruba 500 těžce raněných. Lehce raněných byly řádově stovky, ne všichni jsou ale zaevidováni. Zajímavé je i číslo 248. Tolik lidí totiž zemřelo v důsledku autonehod během přesunů sovětských vojsk. Srážky byly často zametány pod koberec, nejednou Sověti od nehody ujeli. Počet mrtvých se vztahuje k období 1. ledna 1969 do 21. června 1991. Vzhledem k tomu, že se přesuny techniky děly bez vědomí československých úřadů, tak je jasné, že nedocházelo k žádným úpravám podmínek, které by činily přesuny bezpečnějšími.

„Celkem 44 osob bylo zastřeleno nebo smrtelně zraněno v důsledku nesprávného a neoprávněného použití střelných zbraní vojáky invazních sil, především v prvních dnech okupace. K jejich zasažení docházelo nejen při přímé střelbě vedené proti skupinám osob nebo jednotlivcům, ale i odraženými střelami či střepinami při střelbě na vozidla a objekty, kdy byli zasaženi lidé v bytech a na balkonech. Palbu vojáci zahajovali z nejrůznějších příčin, často šlo o nepřiměřenou reakci na protesty obyvatel, kteří na projíždějící kolony házeli prkna, rajčata, kusy papíru apod. Dále se jednalo o špatně řízenou či neřízenou výstražnou střelbu, nedbalé zacházení se zbraní, použití zbraní při loupeži nebo v opilosti. Vojáci později často tvrdili, že pouze opětovali střelbu, což se však nikdy neprokázalo. Do 17. prosince 1968 stříleli okupační vojáci podle statistik Veřejné bezpečnosti na československé občany celkem v 261 případech,“ píše Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů v materiálu s názvem Oběti vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

Sovětská dočasnost

Kolik tady bylo „dočasně“ umístěných vojáků, na jejichž kasárnách byla hesla jako „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak?“ Odpověď nabízí server hlidacipes.cz. „Celkem Československo k 30. červnu 1991 v 925 transportech opustilo 73 500 vojáků a 39 000 rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Poslední železniční transport přejel československou hranici 21. června 1991.“

Mohlo by se zdát, že jak situace dopadla, je všeobecně známo: Sovětský svaz dosáhl svého a silou udržel tehdejší Československo ve sféře svého vlivu v podobě sovětského satelitu, v zemi byly zřízeny posádky sovětských vojsk, dál pokračovala normalizace a zesílil protidemokratický tlak včetně násilného vystěhovávaní a provokací tajné bezpečnosti. Do země neproudila světová kultura ani nové poznatky vědy, nevydávaly se publikace mnoha západních autorů a celý stát se ve svém vývoji přizpůsobil sovětským normám, včetně pětiletého hospodářského plánování. Ve skutečnosti to znamenalo obrovskou ztrátu pokroku, kterou se dodnes snažíme dohnat. Přes veškeré obecně známé údaje dál sílí snaha o relativizaci historických faktů a v některých případech o návrat ke starým pořádkům (míněno návrat do sféry sovětského vlivu), čemuž odpovídá i současný stav sílícího hybridního konfliktu.

Zdroj: VHÚ. Prokop Tomek: Sovětská základna uprostřed Čech, Soudobé dějiny