Odsun Sovětů z Československa: Jak se jim u nás žilo a co si odvezli domů?

Jakkoliv se většina národa dívala na sovětské vojáky 23 let dislokované v Československu skrz prsty, oni sami považovali „zahraniční misi“ za výhru. Běžný sovětský voják nechápal, proč politruci tvrdí, že pobytem mimo kasárna riskují život. Prý hrozí, že je Češi zabijí. Proč? Vždyť přece přijeli na jejich pozvání chránit zřízení, které si sami vybudovali. Ve skutečnosti šlo o to, aby se vojáci báli zběhnout. Českoslovenští komunisté by je sice, pokud by došlo k dopadení, Sovětům vrátili k vojenskému soudu, každý z vojáků, jenž by se za zdi kasáren dostal, by ovšem věděl, že se v porovnání se SSSR máme přece jen výrazně lépe.

Zneklidňující množství pro nás i NATO

Mluvíme-li o sovětské armádě v Československu, hovoříme o 73 500 vojácích a obsluze těžké techniky (tanky, rakety, dělostřelectvo i letadla). Dokonce byly na našem území vybudovány 3 sklady na jadernou munici. Jen pro porovnání, v roce 2020 měla profesionální česká armáda 26 621 vojáků z povolání a 7 017 občanských zaměstnanců. Státy NATO se na sovětské vojáky dívaly se zneklidněním. V případě konfliktu totiž mohli Sověti mobilizovat své „československé“ divize a vyslat své jednotky přímo na západní hranici. Tato hrozba naštěstí skončila v roce 1991.

Když se vojáci vraceli zpět na východ, a to včetně 50 000 rodinných příslušníků, snažili si odvézt co možná nejvíce „západního“ luxusu. Zatímco obyčejní vojáci si odváželi džíny a nádobí, vysocí důstojníci nechali naložit auta, drahé koberce či křišťál. „Celkem Československo k 30. červnu 1991 v 925 transportech opustilo 73 500 vojáků a 39 000 rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice,“ udává Prokop Tomek na stránkách Vojenského historického ústavu.

Olomouc v roce 1986...

„Nápisy v azbuce ve vnitrozemí. Ruské obchody a školy. Chápeš to? Olomouc je nechutně ruské město,“ zaznělo v diskuzi u piva v jedné z olomouckých hospod. Psal se rok 1986, v Olomouci bylo více než 10 000 sovětských vojáků, jejich manželky pracovaly jako kuchařky v kasárnách nebo prodavačky v obchodech. Univěrmagy, jak se obchody nazývaly, nebyly běžným Čechoslovákům přístupné bez ohledu na to, že stály na ulicích a nikoliv v areálu kasáren. Některé vojenské manželky pracovaly i jako učitelky v sovětských školách a školkách. Olomouc měla dokonce sovětské kulturní středisko, kam se chodili bavit vojáci s červenou hvězdou na ušankách.

Zatímco běžní vojáci bydleli v kasárnách, vyšší důstojníci s rodinami měli byty ve městech. Bojové vrtulníky z letiště Olomouc-Neředín nebraly ohled na civilní život a létaly nízko nad domy. Počet staveb, které byly v Olomouci postaveny a zahrnuty jako majetek SSSR, dosáhl čísla 463. Další z historických absurdit byl zákaz vstupu sovětských vojáků do pravoslavného chrámu sv. Gorazda stojícího na olomouckém Gorazdově náměstí. Dodnes jsou místní schopni ukázat, kde Sověti nakupovali a které domy jim patřily.

... a Milovice v roce 2013

Milovice v roce 2013 byly klasickým místem, kam se pomalu vracel civilní život, ale vybydlená kasárna, opuštěné hangáry a velké černé skládky jasně připomínaly vojáky, kteří se museli vrátit do sovětské domoviny. Podlahy některých kasárenských místností byly i po 22 letech nad kotníky pokryty nepořádkem a kdo chtěl, mohl si počíst v sovětských novinách. Totálně vybydlená kasárna či radiátory vytrhané ze zdí. To jsou jedny z mnoha vzpomínek, které si člověk z návštěvy Milovic vybaví. Tuto devastaci ovšem mají na svědomí „sběrači kovů“, kteří se vrhli na cokoli, co by mohli odvézt do šrotu. K zemi mají jít stovky objektů.

V Milovicích sídlilo velitelství všech jednotek dislokovaných u nás a tomu odpovídala i rozsáhlá bytová zástavba. Sověti měli dokonce své vlastní divadlo s kapacitou 600 míst, kam jezdily hrát sovětské soubory. Město, které se v posledních letech proslavilo chovem praturů a divokých koní, patřilo mezi těch několik posádkových měst, která byla spíš sovětská než česká. V roce 2011 v něm podle sčítání lidu žilo pouze 10 140 stálých občanů, kdežto v dobách sovětské okupace mělo město přímé vlakové spojení s Moskvou a nápis na nádraží v azbuce.

„V Milovicích se konstituovala největší sovětská posádka na území Československa. Hlavní údernou sílu divize tvořily tři tankové pluky (29. gardový Idrický, 239. gardový Vitebský a 244. gardový Lodzinský) a jeden motostřelecký (295. gardový), které se společně s téměř celým divizním kompletem ubytovaly v Milovicích (oddíl taktických raket, průzkumný prapor, spojovací prapor, rota chemické ochrany, automobilní prapor, zdravotnický prapor a technická opravna),“ upřesňuje Pavel Minařík, archivář Vojenského ústředního archívu v Praze.

I více než 20 let po odsunu byla vojenská přítomnost nepřehlédnutelná. Zničená kasárna neměla bez masivních investic budoucnost a stále se pořádně nevědělo, zdali v zemi nejsou ještě další plochy půdy kontaminované ropnými produkty. Letiště vypadalo jako místo ideální pro pořádání letních festivalů, neboť nabízelo jak prostor, tak jistou vzdálenost od obytných komplexů. Jenže mu chybělo festivalové zázemí.

Při procházce bývalým vojenským prostorem zničehonic projelo bojové vozidlo pěchoty BMP-1 se znakem 15. gardové Mozyrské tankové divize, jež tu kdysi byla umístěná. Odjíždějící vojáci prodávali co mohli, veřejným tajemstvím byl prodej pohonných hmot místním. Dnes je v Milovicích tankodrom nabízející zájemcům adrenalinovou jízdu a střílí se na paintballovém hřišti.

Ještě 6. prosince 1989 zahájila na Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR práci expertní skupina pro přípravu nové smlouvy o pobytu sovětských vojsk. A dne 27. června 1991 měl z Československa odletět, symbolicky jako poslední sovětský voják, generálporučík Vorobloj. Jenže jeho symbolika byla spíše v hodnosti, než v tom, že byl poslední. Z Milovic totiž podle zpravodajství odešel poslední sovětský voják až 30. června 1991. Ten den byla neděle a na oslavu odchodu sovětských vojsk se po celém Československu rozezněly sirény a zvony.

Po Sovětské armádě zůstala obrovská ekologická zátěž, tisíce budov a skládek. Zmizela místně navázaná přátelství, obchodní i zpravodajské vazby. Milovice i Olomouc se nakonec s nechtěným sovětským dědictvím vyrovnaly.