Ukrajinský Leningrad: Prohlédněte si zkázu Mariupolu, Putin v něm zanechal jen masové hroby

Mariupol býval jen o něco málo větší a lidnatější než Brno. Přístavní město má tu smůlu, že je strategicky velmi důležité a Rusku by jeho kontrola usnadnila spojení už zabraného Krymu s proruským východním regionem Donbasu. I proto se ho pochopitelně dotýkala už Válka na východní Ukrajině. I přesto se v něm ale do 24. února 2022 žily úplně běžné lidské životy se všemi malými radostmi i strastmi. Chodilo se v něm za bohatou kulturou, do práce, do školy i školky, na nákupy i za zábavou. Kdybyste se po něm prošli, nenašli byste žádný podstatný rozdíl oproti jiným evropským městům. A k tomu všemu ho zdobilo překrásné pobřeží a v noci zářil jako drahokam.

Pro nás, kteří sedíme v bezpečí a teple svých domovů, uběhl jen měsíc. Tamním obyvatelům to ale muselo připadat jako věčnost a jen těžko si lze představit pocity, které musejí mít, když se rozhlížejí po bombami rozdrásaných ulicích, kde místo čilého bzučení života leží jen zmar a smrt. Takový je totiž Mariupol dnes.

Kdo zaváhal, ven se nedostal

Podle novinářů Associated Press (AP), kteří ve městě zůstali až do poloviny března a o hrozivé situaci se pokoušeli pravidelně informovat, zhruba čtvrtina obyvatel stačila z města během prvních dní války uprchnout. Své intuici mohou být vděční. Mnozí další, kteří doufali, že se jich válka nedotkne a zdráhali se svoje milované domovy opustit, prováhali poslední šanci utéct. Pak už se pryč nedostali. Alespoň ne na ukrajinskou stranu.

Ruské jednotky v případě Mariupolu uvažovaly strategicky. Obyvatele postupně odstřihly od vody, elektřiny, jídla i rádiového, televizního a mobilního signálu. A to tím nejhorším způsobem – cílenými bombovými útoky. Město brzy ovládl chaos. Mobilní telefony byly najednou k ničemu a s nimi zmizel i všechen informační komfort, na který jsme si všichni za poslední desetiletí tolik navykli. Bombardování neustalo ani poté, co se v troskách ocitly poslední budovy, které by se ještě daly s přimhouřeným okem považovat za strategické body. Vzduchem místo ptáků najednou létaly kulky. Na město denně dopadaly desítky bomb a střel.

Sanitky přestaly pro zraněné jezdit během prvního týdne války. Nejenže neprojely rozbombardovanými ulicemi, ale nebylo je ani jak zavolat. Zoufalí lidé počátkem března, několik dní poté, co se Rusům 2. března povedlo město kompletně obklíčit, začali rabovat v obchodech; ukradené nákupní košíky od té doby často slouží k dopravě zraněných do nemocnic. I ty ale dostaly několik zásahů. Na veřejnost se díky novinářům z AP dostaly například záběry vybombardované porodnice a dětské nemocnice. Další šok přišel se zprávou o rozbombardovaném divadle jasně označeném slovem „děti“, v jehož krytu se skrývaly stovky civilistů.

Jenže to je jen zlomek všeho, co Rusové během uplynulého měsíce zničili. Jediné, co se za tu dobu v městě vybudovalo, jsou masové hroby. V troskách jsou supermarkety, zdravotnická zařízení, školy, školky, a dokonce i některé úkryty, kde se zoufalí nevinní lidé snažili skrýt a přežít válku, kterou si nevybrali.

Ukrajinský Leningrad

Téměř všechny ukrajinské pokusy domluvit se s Rusy na dočasném klidu zbraní, během něhož by bylo možné dostat civilisty z města pryč, selhaly. Až v druhé půli března se podařilo z Mariupolu nárazově dostat asi 30 tisíc lidí. K mnohým se zpráva, že je po tolika dnech konečně otevřená nějaká cesta z města, dostala šeptandou a neměli jak o ní říct svým blízkým. Mohli jen nasednout do auta a pokusit se rozbořenou infrastrukturou dostat pryč.

Od té doby se cesty opět prakticky uzavřely, a to jak pro humanitární pomoc zvenčí, tak pro ty, kteří chtějí pryč. Pojem humanitární katastrofa zdaleka nevystihuje realitu. Okolo sta tisíc lidí, kteří ještě před měsícem normálně vodili děti do škol a školek, chodili do práce, do kina a na pivo a večer si dali horkou sprchu a teplé jídlo, teď musí kácet stromy, aby si mohli rozdělat oheň a ohřát v teplotách okolo nuly sebe a svoje malé děti. Spí ve vlhkých sklepeních, žijí v nevyhovujících hygienických podmínkách, v neustálém strachu, hladu, žízni a nemají ani potřebné léky; denně okolo sebe vidí jen ruiny a krev a netuší, jestli zrovna na jejich úkryt nedopadne další bomba.

Zdroj: Associated Press