Krvavý týden: Mstu francouzské vlády odnesly děti, ženy i Paříž. Čím se inspiroval Lenin?

Je neděle, 21. května roku 1871. Paříž, které od poloviny března téhož roku vládnou radikální socialističtí revolucionáři Pařížské komuny, dostihl hněv versailleské vlády a obklíčilo ji na 130 tisíc vojáků. První výstřely se ozvaly u brány Point-du-Jour. Pařížany čeká strašlivých sedm dní, během nichž se bude ulicemi valit krev tisíců mužů, žen i dětí a část města úplně shoří…

Obyvatelé museli jíst krysy

Pařížská komuna kdysi inspirovala Karla Marxe, když formoval myšlenky o nastolení diktatury proletariátu, i revoluční dělnická hnutí první poloviny 20. století. Vznikla po prohrané prusko-francouzské válce, při níž Prusy obléhaní obyvatelé Paříže, kde se tehdy nacházela hlavně radikální pracující třída, extrémně trpěli. Museli jíst psy, kočky a pak dokonce i krysy, aby vůbec přežili. Zformovali tam Národní gardu, která město bránila místo regulérní francouzské armády, jež se spolu s tehdejší francouzskou vládou stáhla do Toursu.

Když se po dohodnutí pařížské kapitulace a odzbrojení oficiální armády pokusili francouzští vojáci odzbrojit i Národní gardu, se zlou se potázali: 18. března 1871 gardisté zastřelili dva francouzské armádní generály, převzali moc nad městem a vyhlásili obnovenou Pařížskou komunu. Socialističtí radikálové uspořádali volby do rady, oddělili přísně církev od státu a zaváděli radikální systémové změny pod heslem Práce a mír. Na experimenty, během nichž mimochodem vznikla i první odborná škola ve Francii, měli ale jen velmi málo času, přesně 72 dní. Versailleští se s nimi rozhodli tvrdě zúčtovat.

Masakr v ulicích

V neděli 21. května 1871 odpoledne se versailleská vojska probila do města a komunardi jejich postup nezvládli zastavit. Začal Semaine sanglante, Krvavý týden. Proti 130 tisícům versailleských vojáků, k nimž se přidali s povolením francouzské vlády i Prusové, stálo okolo 30 tisíc komunardů. Už během druhého dne se bojovalo téměř ve všech pařížských čtvrtích a versailleští se dostali i k dělům.

#OnThisDay 150 years ago, the Semaine sanglante or Bloody Week was raging across the working class arrondissements of Paris, the brutal assault of government forces on the revolutionary socialist government that had controlled Paris since March. Almost 7000 people died. pic.twitter.com/86XA75mDj3

— Marcel Krueger (@kingofpain666) May 23, 2021

Komuna vyhlásila mobilizaci a stavěly se barikády, přesto jejich situace vypadala hodinu od hodiny beznadějněji. Vojáci neměli žádné zábrany. V úterý 23. května, po pádu Montmartre, zavraždili 50 zajatých komunardů, včetně tří žen a čtyř dětí, a popravy pokračovaly i na dalších místech. Hned dalšího dne zabili v lazaretu 80 zraněných a ošetřujícího lékaře. 700 lidí zastřelili po dobytí čtvrti Latinské.

Komunardi se jim krvavě pomstili ve středu 24. května, kdy zastřelili několik rukojmí včetně pařížského arcibiskupa. Tou dobou už to vypadalo, jako by většina města byla v plamenech; strategické budovy vypalovali komunardi ve snaze zastavit postup protivníka, další oheň vznikal od střel versailleských.

Popravy a deportace

V sobotu 27. května poslední velkou bitvu na hřbitově Pére-Lachaise ukončily versailleští zastřelením 147 komunardů. Vládu nad krví zbroceným městem převzaly opět vládní síly. Obratem se začaly vypořádávat s tisícovkami mrtvol, a také pátraly po přeživších, které bylo potřeba ztrestat popravou, deportací do žalářů Nové Kaledonie nebo umístěním v táboře Satory. Mnozí nezvládli ani strastiplnou cestu, další zemřeli v Satory na následky příšerných hygienických podmínek a nedostatku zdravotní péče.

Krvavá porážka Pařížské komuny ovlivnila světové dějiny. Poučil se z ní totiž Lenin, který mimo jiné v roce 1908 napsal, že kdyby Komuna hned zpočátku rozhodně udeřila na Versailles a nedala nepříteli šanci se zmobilizovat, vyhrála by. Během své revoluce proto Lenin neprojevil ani stín slitování či nerozhodnosti a výsledkem byla bolestně dlouhá vláda jednoho z nejkrutějších režimů v historii, jejíž následky okolo sebe můžeme vidět i dnes.

Zdroj: Maxime Vuillaume: Mes Cahiers Rouges Au Temps de la Commune