Odpudivá realita Versailles: Francouzská šlechta žila hůře než bezdomovci

Ve vesnici Versailles nedaleko Paříže koupil francouzský král Ludvík XIII. pozemek, na němž nechal postavit venkovské sídlo. Z něj se postupně stal lovecký zámeček a za vlády dalšího panovníka, věhlasného Krále Slunce Ludvíka XIV., se z Versailles stala královská rezidence. Její přestavba trvala v podstatě celou druhou polovinu 17. století, což však nebránilo tehdejší honoraci, aby zde pořádala opulentní a dekadentní večírky – a to vše při velmi minimalistickém přístupu k osobní hygieně.

Množství nežádoucích vůní

Historik Jules Harper psal o dobovém přesvědčení, že horká voda oslabuje tělo, rozšiřuje póry, a tak zvyšuje šanci na nakažení nějakou nemocí. Z toho důvodu se většina lidí raději co nejrychleji opláchla namísto dlouhého naložení ve vaně. Mytí rukou a obličeje standardem bylo, zbytek těla se však dočkal mnohem menší pozornosti. Příkladem šel i sám Ludvík XIV., který se údajně vykoupal pouze dvakrát či třikrát v životě. Dával přednost otírání suchým ručníkem a údržbě těla pomocí parfémovaných alkoholů.

Nedostatečnou čistotu těla mělo skrýt alespoň čisté oblečení – neposkvrněná bílá košile byla považována za znak bohatství. Král Slunce si ji údajně měnil hned několikrát během dne. A samozřejmostí také bylo široké spektrum parfémů, jež měly za cíl překrýt nepříjemné tělesné pachy. Řada vůní také nesla jména členů versaillské šlechty, jelikož každý významný člověk měl unikátní preference. Spousta vzájemně se přebíjejících parfémů (samozřejmě nanášených ve velkém množství) však v důsledku vytvářela možná ještě horší zápach, než jaký se snažila zakrýt.

Zdravotní problémy

Není divu, že nedostatečná hygiena intimních partií vedla i k šíření syfilitidy, dlouhodobého problému francouzského královského dvora, který šlechtici nedokázali až do Velké francouzské revoluce vyřešit. Syfilis také způsobovala vypadávání vlasů, což v kombinaci s častým výskytem vší kvůli nedostatečnému mytí vlasů vedlo k nárůstu obliby paruk a výrazných pokrývek hlavy. Pod těmito symboly bohatství se však často ukrývala pleš či pokožka hlavy v dezolátním stavu.

Téměř standardem byly i hnijící zuby, často v důsledku nezřízeného pojídání sladkých cukrovinek. Během 18. století se péče o zuby zlepšovala, a to i díky lékařským objevům, ovšem do té doby především dvorní dámy často využívaly různých pudrů a mastí, jimiž se snažily vzbudit dojem zdravě běloskvoucího chrupu.

Výkaly po celém paláci

Pokud však odhlédneme od jednotlivce a zaměříme se na celé honosné Versailles, situace není o mnoho lepší. Vzhledem k velkému množství lidí, kteří na Versailles většinou pobývali, a uvolněnějším dobovým konvencím totiž nebyla nouze o výkaly či moč nacházející se na schodech, chodbách či prostranstvích.

V komnatách vyšší šlechty se nacházely nočníky a zcela běžnou událostí bylo vykonávání potřeby během konverzace s návštěvou. Většina versaillských hostů se však musela spokojit s nedostatečným množstvím veřejných toalet, jejichž obsah kvůli nedokonalému odpadnímu systému často přetékal až do ložnic či obytných prostor. Není divu, že leckdo dal přednost úlevě během cesty po schodech…

Evropská norma

Přestože se popisované praktiky zmiňují o poměrech na zámku Versailles během vlády Ludvíka XIV., podobně to fungovalo na většině evropských dvorů 17. a 18. století. Příklad Versailles je však unikátní v tom, že se jednalo o navenek nejopulentnější sídlo své doby, během masových shromáždění navíc často sdružující tisíce lidí – nemluvě o problémech spojených s bažinatým povrchem, na němž byla rezidence postavena. Pod barokně opulentním hávem se však skrývaly poměry, jež jsou dnes těžko představitelné i pro sociálně nejslabší vrstvy obyvatel.

ZDROJ: History of Yesterday