Revoluce ve fotografii skončila ve slepé uličce. Přinesla konstrukce připomínající mučidla

Výměna pracovního postupu za doživotní rentu

Mnozí z nás si možná ještě pamatují to dobrodružství v černé komoře, kdy jsme se zatajeným dechem pozorovali, jak se na fotografickém papíře objevuje fotografie, cíl našeho snažení. Fotografický proces má za sebou dlouhý vývoj a na jeho počátku stál vynález francouzského výtvarníka Louise Daguerra pojmenovaný daguerrotypie.

Cesta k prvnímu ustálenému a komplexnímu fotografickému procesu trvala dlouhých 23 let naplněných nezdařenými pokusy a zkoumání chemických procesů. Daguerre spolupracoval s Nicéphorem Niepcem. Ten se dokončení výzkumu a fenomenálního úspěchu daguerrotypie nedožil. Nicméně francouzská vláda odkoupila od Daguerra a Niepcého syna Isidora Niepceho práva na používání a postupy výměnou za doživotní rentu. Francouzská akademie věd pak 19. srpna 1839 bezplatně zpřístupnila techniky a postupy celému světu s výjimkou Velké Británie, kde si Daguerre nechal svůj vynález patentovat. Práva k volnému užívání procesu však také daroval Daguerre svému britskému studentovi Antoine Claudetovi a vyplatilo se. Byl to právě Claudet, který celý proces zdokonalil a vylepšil. Kromě jiného vynalezl i bezpečné červené osvětlení do fotografické komory.

Proces, který vstoupil do dějin fotografie

Cesta k hotové daguerrotypii vede přes tři víceméně samostatné kroky. Na světlo citlivé médium v podobě jodidu stříbrného objevil Daguerre již v roce 1816. Postup, který vedl k vyvolání snímku působením par rtuti, ale spatřil světlo světa až v roce 1837 a třetí krok vedoucí k ustálení obrazu prostřednictvím chloridu sodného, resp. thiosíranu sodného objevil o rok později v roce 1838.

Dnes v době digitální fotografie se prvotní procesy zdají velmi složité. O to větší obdiv a úctu můžeme chovat k lidem, kteří to celé vymysleli a uvedli do praxe. Pojďme se tedy podívat na kroky, které musel na cestě ke snímku učinit každý daguerrotypista, aby dosáhl kýženého výsledku.

Jako médium citlivé na světlo se tehdy používala dokonale vyleštěná destička z čistého stříbra nebo silně postříbřené mědi, která se umístila do zvláštní skříňky nad misku s krystaly jodu. Působením jodu destička postupně zežloutla a zmodrala. Působením par jódu se její tenká povrchová vrstva změnila na jodid stříbrný a tím se destička stala citlivá na světlo. Daguerrotypista musel destičku po tmě založit do speciálního pouzdra a v něm ji zasunout do camery obscury.

Problémy, s nimiž se daguerrotypisté potýkali během expozice snímků, byla intenzita osvětlení. V závislosti na množství světla pak upravovali délku expozice z minut až na několik hodin. Světlo dopadající na destičku postupně redukovalo jodid stříbrný zpět na stříbro, které se barvilo na černou nebo tmavohnědou barvu.

Následoval proces „vyvolání“ snímku, který musel být opět proveden v absolutní temnotě. V temné skříňce na destičku působily páry rtuti, které na osvětlených místech vytvořily se stříbrem amalgám mléčně bílé barvy. Celý proces vyžadoval neustálou kontrolu a včasné ukončení. Umělec sledoval vykreslování obrazu zvláštním otvorem a včas desku vyjmul.

Jako ustalovač se používal roztok thiosíranu sodného. Destička se do něj vkládala s vědomím, že thiosíran s amalgámem nereaguje, ale dokáže smýt zbytky halogenidů stříbra z neosvětlených míst.

Po vyjmutí z ustalovací lázně byla daguerrotypie konečně hotova. Bylo ale nutné, aby ji autor okamžitě zasklil a zamezil tak nechtěnému setření vrstvičky amalgámu a nenávratnému zničení snímku.

Vzhůru na mučidla!

Daguerrotypie představovala ve své době opravdový fenomén. A aby také ne, vždyť se jednalo o unikátní, do té doby nevídaný postup pořizování snímků. Výše popsaný postup v sobě skrýval mnohá rizika a významná omezení. Jednalo se o velmi náročný, zdlouhavý a nesmírně nákladný proces. Navíc snímky nebylo možné kopírovat a každý z nich byl originál. S ohledem na náročnost a nákladnost celého procesu nebylo možné pořizovat velké snímky a často se stávalo, že obrázky byly špatně čitelné. Zřetelnost snímků se podařilo zlepšit po roce 1840 za pomoci tónování zlatem. Pro daguerrotypistu zde navíc bylo značné riziko otravy rtuťovými parami.

I když byly ateliéry stavěny tak, aby do nich pronikalo co nejvíce světla, nebyly mnohaminutové expoziční časy pro portrétované osoby nic příjemného. Během fotografování se totiž nesměly ani pohnout a ani mrknout. Aby dosáhli daguerrotypisté kýžené nehybnosti postavy sestavovali si sofistikované držáky hlavy, trupu a končetin, které často připomínaly mučicí nástroje.

Konec daguerrotypie přišel stejně rychle, jako její vzestup a oblíbenost. Již v roce 1841 si nechal Henry Fox Talbot patentovat techniku tzv. kalotypie, jež umožňovala z jednoho negativu vytvořit neomezený počet kopií. Vývoj dalších a dokonalejších metod na sebe nenechal dlouho čekat. Fakt, že se daguerrotypie stala jakousi slepou uličkou v dějinách fotografie, nic nemění na tom, že se jednalo o naprosto unikátní objev, který umožnil vznik a vývoj dalších technik. A někdy jsou fotografie prodávány za opravdu neuvěřitelné částky.

Zdroj: Encyclopedia Britannica