Českoslovenští vojáci na konci války zmasakrovali 265 civilistů. Komunisté vše roky zamlčovali
Masakr na Švédských šancích dodnes šokuje svou krutostí. Jeho strůjcem byl důstojník československé armády, který tím chtěl zakrýt vlastní pochybnou minulost.
Konec války v obnoveném Československu mnoho klidu nepřinesl. Stejně jako v ostatních částech zničené Evropy i zde se nejrůznějšími směry přesouvaly zástupy lidí. Osvobození vězni a totálně nasazení vracející se z Německa a jím podrobených zemí se mísili s proudy německých uprchlíků a později vyhnanců směřujících naopak do bývalé třetí říše.
Z Německa se vraceli domů také karpatští Němci, které německá armáda při svém ústupu v roce 1944 většinou proti jejich vůli evakuovala ze Slovenska. Zde žili hlavně v okolí Kremnice a Handlové (takzvaný Hauerland), na Spiši a také poblíž Bratislavy. Nešlo o žádné novodobé kolonisty – do tehdejšího Uherska přišli jako kolonisté, kteří osídlili území vylidněné po mongolském vpádu v letech 1241–42.
Osudná náhoda
Na nádraží v Lověšicích na kraji Přerova se 18. června v poledne vlak s karpatskými Němci, ale také Maďary a Slováky, potkal s transportem, jímž se z vojenské přehlídky v Praze vracely do Bratislavy jednotky 17. pěšího pluku československé armády. Osudnou náhodou bylo, že mezi vojáky i navrátilci byli údajně rodáci ze stejných spišských vesnic, například Dobšiné.
Vojáci, kterým veleli poručík Obranného zpravodajství (OBZ) Karol Pazúr a osvětový důstojník – tedy v podstatě politruk – Bedřich Smetana, Němce a další cestující vyvedli z vagonů a zavřeli je za zeď dvora na okraji nádraží. Pak se vypravili do Lověšic na tamní nově zvolený národní výbor, kde požadovali 20 mužů s rýči a lopatami s tím, že vojáci musí popravit několik zadržených příslušníků jednotek SS a místní obyvatelé jim mají pomoci vykopat hrob.
Večer vojáci po stručných výsleších vyvedli 265 údajných nacistů a příslušníků SS a Hitlerjugend, z nichž mnozí přitom byli antifašisté a aktivně podporovali Slovenské národní povstání, na návrší zvané Švédské šance u sousedních Horních Moštěnic, kde místní lidé pod pohrůžkou zastřelení nakonec masový hrob vykopali. V noci na 19. června 1945 začalo vraždění.
Ve skupinkách po 10–15 lidech stříleli samopalníci oběti vysvlečené do spodního prádla. Protože většinu „kolaborantů“ tvořily ženy a malé děti, odehrávaly se v místě masakru děsivé scény. Lidé slovensky prosili o milost, v jednom případě žádalo šestileté dítě, ať ho už pošlou za maminkou, která byla zastřelena chvíli před tím. Několik dětí včetně batolat osobně zastřelil 28letý Pazúr. „Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“, hájil se později.
Psychopat ve službách moci
Stojí za to připomenout, co mělo vlastně Obranné zpravodajství, jehož byl Pazúr příslušníkem, v popisu práce. Šlo o vojenskou zpravodajskou službu, která vznikla na přímý rozkaz velení sovětské armády u 1. československého armádního sboru v SSSR a která později působila v rámci celé čs. armády. Prostřednictvím KSČ v ní měla zásadní vliv sovětská NKVD spravující věznice a tábory sovětského gulagu.
Pazúra také bezprostředně po masakru legitimoval důstojník NKVD z Přerova, když ale viděl jeho doklady, jen mu zasalutoval. Strůjce masakru v klidu odjel s transportem na Slovensko, a dokonce byl krátce poté vyznamenán a povýšen do hodnosti nadporučíka. Soudu ale nakonec neunikl.
O dva roky později, v létě v roce 1947, začal být zločin vyšetřován a vojenský prokurátor Pazúra obžaloval a poslal před soud. Pazúr se hájil tím, že v transportu byli samí nacisté, zrádci a kolaboranti a že žádné malé děti neviděl. Dostal 7 let a šest měsíců vězení, trest mu byl nakonec v roce 1949 zvýšen na 20 let.
Jenže doba se pod komunistickou vládou rychle měnila a Pazúr byl v roce 1951 propuštěn na amnestii. Stal se agentem StB a vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. Další z vedoucí postav masakru na Švédských šancích, Bedřich Smetana, byl souzen kvůli jiným podobným vraždám, jež spáchal na Slovensku, ale byl osvobozen. Podařilo se mu uprchnout, pravděpodobně do Izraele. O samotném masakru se za komunistické éry nemluvilo a vyjma pozůstalých postupně upadl v zapomnění.
Stojí za to poznamenat, že Karol Pazúr rozhodně jednal vědomě a zřejmě si chtěl masakrem na Švédských šancích vylepšit svůj kádrový a odbojový profil. Pazúrův bratr byl za války maďarským špionem a dobrovolníkem u SS, jeho sestra se stala německou špionkou. Sám Pazúr sloužil u Hlinkovy gardy a dobrovolně se přihlásil na východní frontu k boji proti bolševikům. V roce 1943 pak přeběhl na druhou stranu a připojil se k oddílům generála Ludvíka Svobody formovaným z volyňských Čechů a československých zajatců. Pazúr zemřel v roce 1979 ve věku 59 let na cirhózu jater.
Zdroj: Český rozhlas / History Extra
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
