Českoslovenští vojáci na konci války zmasakrovali 265 civilistů. Komunisté vše roky zamlčovali

Konec války v obnoveném Československu mnoho klidu nepřinesl. Stejně jako v ostatních částech zničené Evropy i zde se nejrůznějšími směry přesouvaly zástupy lidí. Osvobození vězni a totálně nasazení vracející se z Německa a jím podrobených zemí se mísili s proudy německých uprchlíků a později vyhnanců směřujících naopak do bývalé třetí říše.

Z Německa se vraceli domů také karpatští Němci, které německá armáda při svém ústupu v roce 1944 většinou proti jejich vůli evakuovala ze Slovenska. Zde žili hlavně v okolí Kremnice a Handlové (takzvaný Hauerland), na Spiši a také poblíž Bratislavy. Nešlo o žádné novodobé kolonisty – do tehdejšího Uherska přišli jako kolonisté, kteří osídlili území vylidněné po mongolském vpádu v letech 1241–42.

Osudná náhoda

Na nádraží v Lověšicích na kraji Přerova se 18. června v poledne vlak s karpatskými Němci, ale také Maďary a Slováky, potkal s transportem, jímž se z vojenské přehlídky v Praze vracely do Bratislavy jednotky 17. pěšího pluku československé armády. Osudnou náhodou bylo, že mezi vojáky i navrátilci byli údajně rodáci ze stejných spišských vesnic, například Dobšiné.

Vojáci, kterým veleli poručík Obranného zpravodajství (OBZ) Karol Pazúr a osvětový důstojník – tedy v podstatě politruk – Bedřich Smetana, Němce a další cestující vyvedli z vagonů a zavřeli je za zeď dvora na okraji nádraží. Pak se vypravili do Lověšic na tamní nově zvolený národní výbor, kde požadovali 20 mužů s rýči a lopatami s tím, že vojáci musí popravit několik zadržených příslušníků jednotek SS a místní obyvatelé jim mají pomoci vykopat hrob.

Večer vojáci po stručných výsleších vyvedli 265 údajných nacistů a příslušníků SS a Hitlerjugend, z nichž mnozí přitom byli antifašisté a aktivně podporovali Slovenské národní povstání, na návrší zvané Švédské šance u sousedních Horních Moštěnic, kde místní lidé pod pohrůžkou zastřelení nakonec masový hrob vykopali. V noci na 19. června 1945 začalo vraždění.

Ve skupinkách po 10–15 lidech stříleli samopalníci oběti vysvlečené do spodního prádla. Protože většinu „kolaborantů“ tvořily ženy a malé děti, odehrávaly se v místě masakru děsivé scény. Lidé slovensky prosili o milost, v jednom případě žádalo šestileté dítě, ať ho už pošlou za maminkou, která byla zastřelena chvíli před tím. Několik dětí včetně batolat osobně zastřelil 28letý Pazúr. „Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“, hájil se později.

Psychopat ve službách moci

Stojí za to připomenout, co mělo vlastně Obranné zpravodajství, jehož byl Pazúr příslušníkem, v popisu práce. Šlo o vojenskou zpravodajskou službu, která vznikla na přímý rozkaz velení sovětské armády u 1. československého armádního sboru v SSSR a která později působila v rámci celé čs. armády. Prostřednictvím KSČ v ní měla zásadní vliv sovětská NKVD spravující věznice a tábory sovětského gulagu.

Pazúra také bezprostředně po masakru legitimoval důstojník NKVD z Přerova, když ale viděl jeho doklady, jen mu zasalutoval. Strůjce masakru v klidu odjel s transportem na Slovensko, a dokonce byl krátce poté vyznamenán a povýšen do hodnosti nadporučíka. Soudu ale nakonec neunikl.

O dva roky později, v létě v roce 1947, začal být zločin vyšetřován a vojenský prokurátor Pazúra obžaloval a poslal před soud. Pazúr se hájil tím, že v transportu byli samí nacisté, zrádci a kolaboranti a že žádné malé děti neviděl. Dostal 7 let a šest měsíců vězení, trest mu byl nakonec v roce 1949 zvýšen na 20 let.

Jenže doba se pod komunistickou vládou rychle měnila a Pazúr byl v roce 1951 propuštěn na amnestii. Stal se agentem StB a vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. Další z vedoucí postav masakru na Švédských šancích, Bedřich Smetana, byl souzen kvůli jiným podobným vraždám, jež spáchal na Slovensku, ale byl osvobozen. Podařilo se mu uprchnout, pravděpodobně do Izraele. O samotném masakru se za komunistické éry nemluvilo a vyjma pozůstalých postupně upadl v zapomnění.

Stojí za to poznamenat, že Karol Pazúr rozhodně jednal vědomě a zřejmě si chtěl masakrem na Švédských šancích vylepšit svůj kádrový a odbojový profil. Pazúrův bratr byl za války maďarským špionem a dobrovolníkem u SS, jeho sestra se stala německou špionkou. Sám Pazúr sloužil u Hlinkovy gardy a dobrovolně se přihlásil na východní frontu k boji proti bolševikům. V roce 1943 pak přeběhl na druhou stranu a připojil se k oddílům generála Ludvíka Svobody formovaným z volyňských Čechů a československých zajatců. Pazúr zemřel v roce 1979 ve věku 59 let na cirhózu jater.

Zdroj: Český rozhlas / History Extra