Studenty 17. listopadu zmasakrovali policisté a červené barety. Komunisté o stovkách zraněných lhali
Utajené příběhy českých dějin II (3) - průvod
V pátek 17. listopadu 1989 nic nenasvědčovalo tomu, že by se v závěru sychravého pracovního týdne mělo v metropoli Československé socialistické republiky strhnout něco převratného. Rtuť teploměru se ten den v pražském Klementinu zastavila těsně pod 4 stupni Celsia a mnoho lidí se rozhodovalo, jestli zůstat u svařeného vína v některé z restaurací nebo jít do kina třeba na Čas sluhů s Ivanou Chýlkovou a Karlem Rodenem.
Nálada rozhodně nebyla revoluční, spíše opatrně vyčkávací. Komický projev nejvyššího komunisty Miloše Jakeše pořízený v létě na Červeném Hrádku už všichni slyšeli nejméně desetkrát, Maďaři a Poláci se už s komunismem prakticky rozešli, v Berlíně padla před týdnem zeď. Narozeniny se chystala slavit herečka a disidentka Vlasta Chramostová a například budoucí špičkové české sportovní střelkyni Kateřině Emmons bylo ten den rovných šest let. Kolikery narozeniny ještě oslaví s komunisty u moci?
17. listopad na Národní třídě Zdroj: Getty Images
Památku studentů zbitých na Národní třídě si každoročně připomínal i prezident Václav Havel (snímek z roku 2009) Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Do začátku brutální akce zbývají už jen minuty Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Příslušníci Pohotovostního pluku na Národní třídě Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Kordon bílých přileb na Národní třídě 17. listopadu 1989 Zdroj: ČTK / Hula Pavel
Takto zachytil studenty na Vyšehradě večer 17. listopadu 1989 fotoraf ČTK Zdroj: ČTK / Hula Pavel
Události 17. listopadu 1989 urychlily pád komunismu Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Sugestivní výzva k demisi vlády (27. listopadu 1989) Zdroj: Getty Images
17. listopad 1989 Zdroj: ČTK/Fotobanka ČTK/Hroch Pavel
17. listopad na Národní třídě Zdroj: Getty Images
Památku studentů zbitých na Národní třídě si každoročně připomínal i prezident Václav Havel (snímek z roku 2009) Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Do začátku brutální akce zbývají už jen minuty Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Příslušníci Pohotovostního pluku na Národní třídě Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Kordon bílých přileb na Národní třídě 17. listopadu 1989 Zdroj: ČTK / Hula Pavel
Takto zachytil studenty na Vyšehradě večer 17. listopadu 1989 fotoraf ČTK Zdroj: ČTK / Hula Pavel
Události 17. listopadu 1989 urychlily pád komunismu Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Sugestivní výzva k demisi vlády (27. listopadu 1989) Zdroj: Getty Images
17. listopad 1989 Zdroj: ČTK/Fotobanka ČTK/Hroch Pavel
Přečtěte si také: Fiktivní smrt studenta Martina Šmída urychlila 17. listopadu 1989 pád režimu
Květiny s sebou
Přesto něco viselo ve vzduchu. Předchozí neděli 12. listopadu Češi a Slováci žijící v jednom z nejtužších komunistických režimů nevěřícně sledovali v televizi přenos z Říma, kde papež Jan Pavel II. za účasti tisícovky poutníků z ČSSR svatořečil Anežku Českou. Ve čtvrtek 16. listopadu se pak v Bratislavě několik set vysokoškolských studentů na nepovolené demonstraci dožadovalo demokracie, svobody slova nebo reformy školství. Před drsným postihem je zachránily události následujícího dne v Praze.
Tady i přes nepříznivé počasí jedna skupina trvalých i přechodných obyvatel Prahy – vysokoškolští studenti – na 17. listopad jednu venkovní akci přece jen plánovala. Neměla to být demonstrace, ale úřady odsouhlasená pietní připomínka 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939 a pohřbu studenta Jana Opletala (15. listopadu 1939).
Sraz byl na Albertově, odkud se studenti chtěli vydat na Václavské náměstí, to ale podezřívaví komunisté nepovolili. A to i přes fakt, že kromě relativně nové studentské organizace STUHA byl spolupořadatelem i Socialistický svaz mládeže (SSM). „Proto dne 17. listopadu po 16. hodině půjdeme od Patologického ústavu na Albertově, odkud vyšel pohřeb Jana Opletala, na vyšehradský Slavín, kde položením květin pietní akt ukončíme,“ uváděli organizátoři v na stroji psaném letáku nadepsaném „Vezmi si s sebou květinu“.
Všechno ale bylo jinak. Organizátory předně zaskočilo, kolik na Albertov přišlo lidí. „Počítali jsme s pár tisíci lidí, ale nečekali jsme 50 tisíc. Viděli jsme všechny ty vlajky a transparenty, které samozřejmě nebyly o Opletalovi. Bylo na nich ,Svoboda slova', ,Máme toho dost', ,Jakeše do koše'. Bylo to impozantní,“ vzpomínala pro projekt Paměť národa tehdejší studentka anglistiky FF UK Monika MacDonagh Pajerová, která setkání spoluorganizovala.
Nemrtvý student
Ke hrobu Karla Hynka Máchy dorazilo už za tmy kolem 10 000 lidí. Cestou do kopce se zahřáli, domů se nikomu nechtělo. Bylo 18:15 a davem se šířila výzva k pochodu na Václavské náměstí. Mohl za ní stát mladý poručík Státní bezpečnosti (StB) Ludvík Zifčák, později mrtvý student Martin Šmíd, který na shromáždění 17. listopadu 1989 vystupoval jako studentský aktivista Milan Růžička? V průběhu demonstrace se dostal do čela průvodu a směroval ho na Národní třídu. S touto základní tezí pracují i tvůrci dokumentu Utajené příběhy českých dějin vysílaného na Prima ZOOM.
V každém případě byl na tuto možnost bezpečnostní aparát komunistického režimu dobře připraven. Už od 8:00 byla rozkazem ministra vnitra Františka Kincla vyhlášena mimořádná bezpečnostní akce, která měla udržet toho dne v Praze pořádek. Odpovědnost padla na Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti („bílé přilby“) doplněný o speciální jednotky Odboru zvláštního určení ministerstva obrany, takzvané červené barety.
Na hradbu plexisklových štítů a obušků průvod poprvé narazil ve Vyšehradské ulici u dnešního ministerstva spravedlnosti. Východiskem bylo pokračovat po nábřeží a u Národního divadla zatočit na Národní třídu. Kdo se v ten moment podíval zpět, mohl obdivovat zdánlivě nekonečný zástup lidí se zapálenými svíčkami v rukou táhnoucí se kamsi daleko dozadu. Unikátní autentické záběry StB, včetně radioprovozu vysílaček SNB z celého 17. listopadu najdete tady.
Na Národní třídě ale pocit euforie ze síly davu vyprchal. Už v 19:12 přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat, a právě Národní třída k tomu skýtala skvělou příležitost. Bílé přilby přehradily ulici na úrovni obchodního domu Máj a hesla jako „Nechte nás projít“ a „Máme holé ruce“ na ně neměla žádný efekt. Bílé přilby se navíc objevily i zezadu, dav rozdělily a tlačily jeho několikatisícové jádro před sebou.
Stovky zraněných, desítky lidí v nemocnici
Past sklapla ve 20:15, když policisté uzavřeli poslední únikové cesty Voršilskou a Mikulandskou ulicí. Na promrzlé studenty, kteří se zahřívali zpěvem a skandováním hesel, zaútočili příslušníci pohotovostního pluku obušky, ze střech stavebních buněk na dnes již zastavěné parcele skákaly mezi demonstranty červené barety a kopanci a karatistickými údery kolem sebe šířily děs. Do 21:20 byla demonstrace rozehnána, část útočníků byla zatčena a naložena do připravených autobusů. Na první záběry ze 17. listopadu odvysílané tehdejší československou televizí se můžete podívat tady:
Oficiální údaje přiznaly jen 38 zraněných, nezávislá vyšetřovací komise zdravotníků Občanského fóra přitom na Národní třídě napočítala 568 zraněných (434 mužů a 134 žen). Téměř polovině z nich bylo mezi 20 a 29 lety, 46 zraněných bylo nezletilých a 16 naopak starších 60 let. Zranění utrpěli většinou v oblasti hlavy a zad – šlo o zlomeniny včetně obličejových kostí a lebky, 57 lidem způsobily zasahující jednotky otřes mozku. Zranění 28 lidí byla natolik vážná, že vyžadovala hospitalizaci.
Na dlažbě Národní třídy zůstal ležet i agent StB Zifčák, který ovšem mrtvého studenta Martina Šmída jen hrál. Zpráva o jeho údajné smrti se ještě ten večer dostala do vysílání Svobodné Evropy a spolu se svědectvími účastníků a zprávami zahraničních štábů, které průvod provázely, přispěla k akceleraci následujících událostí.
Zdroj: Paměť národa / Ústav pro studium totalitních režimů
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
