Výročí: 9. listopadu 1989 zahájil pád Berlínské zdi agónii komunismu v Evropě

Stasiland

Německá demokratická republika byla republikou extrémně profízlovanou. Jakkoliv toto prohlášení může znít nadneseně, faktem zůstává, že východoněmecká tajná politická policie Stasi, obdoba československé StB, měla své lidi a donašeče v podstatě všude. Od velkých závodů po jednotlivé rodiny, od sportovních spolků po kulturní soubory. Donášeli na sebe známí i příbuzní, často navzájem jeden na druhého, aniž o tom věděli. V knize Anny Funderové Stasiland se lze dočíst, že z každých padesáti občanů byl jeden z nich, řečeno hantýrkou, policejní práskač.

Vzestup Berlínské zdi

„Niemand had die Absicht, eine Mauer zu errichte. Nikdo nemá v úmyslu postavit nějakou zeď.“ Walter Ulbricht tato slova pronesl dva měsíce předtím, než stavba započala. Už v té době bylo jasné, že se akce chystá, bylo nutno zajistit stavební materiál, zásobování, připravit přerušení spojení jak dopravního, tak telefonického... ostatně už jen samotná jeho slova jsou důkazem, že „šuškanda“ už běžela.

První tajemník Ústředního výboru Sjednocené socialistické strany Německa věděl, že lže, protože dne 6. července 1961 vydal nejvyšší představitel SSSR Nikita Sergejevič Chruščov souhlas se stavbou Berlínské zdi. Stavba začala patnáct minut po půlnoci 13. srpna 1961. Už samotný fakt, že se začalo stavět pod ochranou sovětských vojáků uprostřed hluboké noci, ukazuje, že šlo o akt nepřátelský, jenž měl, alespoň v prvních hodinách, zůstat skryt zrakům veřejnosti.

Zeď neměla chránit socialistické dělníky žijící ve východoněmeckém ráji před prohnilostí a dekadencí Západu, jak pravila oficiální vyjádření, ale naopak bylo cílem zabránit útěkům německých vzdělanců, intelektuálů, ale i inženýrů a po svobodě toužících občanů.

Naprosto stejný princip se stal normou i na vnějších hranicích – Němci z NDR, a ti z východního Berlína zejména, žili pod přísným dozorem tajné policie a veřejně vystavených hlavní samopalů, min, psů a ostnatých drátů, které přeťaly bývalé hlavní město Německa vedví. „Jeden řezník se omotal párky a pláty slaniny a takto vybavený se převalil přes ostnatý drát, aniž by se zachytil,“ píše server totalita.cz. Pokusů o útěk bylo obrovské množství zejména v prvních dnech stavby, kdy se dalo utéct skokem z okna, kanalizací nebo přeplavat.

Pád Berlínské zdi

Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 překvapil všechny včetně vysokých východoněmeckých představitelů. Na tiskové konferenci večer 9. listopadu 1989, kterou přenášelo státní televizní vysílání, předčítal člen politbyra Günter Schabowski poznámky z usnesení ministerské rady. Mimo jiné zaznělo, že cesty i do západního zahraničí budou povoleny v rámci všech pohraničních přechodů – tedy i ty berlínské. Na otázku jednoho z novinářů, odkdy nařízení platí, odpověděl trochu zmatený Schabowski, že pokud je mu známo, tak „ihned“.

Toho se chopily davy a okamžitě vyrazily na přechody. Překvapení pohraničníci nevěděli, jak zareagovat, a tak začali vydávat „provizorní“ razítka do pasu, která ztratila svůj význam už po několika hodinách. Rozjel se proces, který ani „všemocná“ Stasi už nedokázala zastavit. Zhruba 190 lidem, kteří zemřeli při překonávání zdi, už ale život nikdo nevrátí.

Kde jste byli, když padla Berlínská zeď?

Nový exodus východních Němců začal už na jaře 1989, kdy se v Praze začaly objevovat první trabanty a wartburgy ponechané svému osudu. Jejich majitelé se snažili využít k odchodu z NDR západoněmecké velvyslanectví v Praze. Postupně se zde v průběhu léta shromáždily tisíce lidí, kterým nakonec Berlín po jednání se Západním Německem umožnil odjet v několika speciálních vlacích.

Pád Berlínské zdi v listopadu pak byl překvapivým, ale logickým pokračováním těchto událostí. V Berlíně se jich účastnil i štáb americké zpravodajské televize CNN v čele se zkušenou reportérkou britsko-íránského původu Christiane Amanpour. O týden později už měla CNN sbaleno a mířila do bývalého Československa, kde byla 17. listopadu brutálně potlačena studentská demonstrace.