Vlasta Chramostová podlehnutí StB nezapírala. Tragédii v rodině označila za boží trest

Smrt Vlasty Chramostové na počátku října 2019 zůstala poněkud ve stínu o pouhých šest dnů dřívějšího skonu věhlasného Karla Gotta. Dramatické osudy této uznávané herečky, jež se symptomaticky narodila 17. listopadu, však rozhodně stojí za připomenutí – ukazuje totiž morální pády i vzestupy výrazné osobnosti, které nám pomáhají chápat morálně nepřehledná specifika tuzemského komunismu.

Navzdory několika ikonickým filmovým rolím (Bílá paní, Spalovač mrtvol, Je třeba zabít Sekala) bylo její dominantou od mládí divadlo. Po druhé světové válce účinkovala Chramostová na olomouckých a brněnských prknech, od roku 1950 se jejím domovským jevištěm stalo Divadlo na Vinohradech – a to na dlouhých 20 let.

Už od začátku 50. let se ji pokoušela ke spolupráci zlákat StB, a to i kvůli jejímu tehdejšímu manželovi Bohumilu Pavlincovi. Ředitel brněnského rozhlasu se stal obětí vnitrostranických mocenských her a nečekaně se ocitl v nemilosti režimu. „Námluvy“ se Státní bezpečností Chramostová v roce 1954 ještě ustála, o tři roky později však už podlehla vlastní pohodlnosti i přece jen poněkud proměněné tváři komunistické strany, jež se částečně distancovala od Stalinova odkazu a praktik.

Chramostová v zajetí StB i Charty

A tak Chramostová roku 1957 podepsala tzv. vázací akt. Není prokázáno, že by Chramostová někdy někoho skutečně udala; přesto však považovala smrt svého čtyřletého syna v důsledku autonehody v roce 1963, kterou sama omylem zavinila, za boží trest. Tehdy také proběhl první z celé řady jejích pobytů na psychiatrii. Mezi lety 1962–1968 byla Chramostová i členkou KSČ, roku 1965 se dočkala i jmenování zasloužilou umělkyní. V té době si připsala spoustu prestižních rolí a prožívala vrcholné období kariéry, jehož definitivní zlom přišel s okupací v roce 1968: Chramostová pomáhala svému manželovi, kameramanovi Stanislavu Milotovi, natáčet vzácné záběry z okupace i narychlo domluveného sjezdu reformních komunistů.

Mohlo by vás zajímat: Schwarzenbergy okradli nacisté i komunisté. Přesto se Karel stal velikánem Česka

Následně vystoupila ze strany a během prvních let normalizace Divadlo na Vinohradech protestně opustila, jelikož nesouhlasila s odvoláním jeho ředitele Františka Pavlíčka. V tu chvíli ji komunistická garnitura připravila o možnost vystupovat i jinde, a tak Chramostová společně s dalšími umělci odsunutými na okraj (zmíněný Pavlíček, dále dramatik Pavel Kohout či herec Pavel Landovský) organizovala slavné bytové divadlo. Díky tomu se ocitla v nejužším okruhu disidentů kolem Václava Havla a společně s Milotou také byli mezi prvními, kdo podepsal Chartu 77.

Nekompromisní sebereflexe

Spolupráce se Státní bezpečností vyplula na povrch v roce 1992 – jméno Chramostové se objevilo na známých Cibulkových seznamech. Rehabilitované herečce se tehdy zhroutil svět a o několik let později se o chybách minulosti jako jedna z mála rozpovídala. Svou nadstandardně upřímnou zpověď sepsala v životopisné knize, v níž nechyběl ani kompletní popis náborového procesu včetně originální dokumentace. Přiznala, že chtěla být slavná, naplno využívat možností hereckého života, cestovat, vydělávat peníze – a tak se upsala komunistické mašinérii.

„Řekla jsem si, podepíšu jim to, nebudu je mít konečně za zády, ale vlastně po boku, přitom pro ně nikdy nic neudělám, a když, tedy tak, aby museli pochopit moji neschopnost pro takovou práci. Nemůže to být těžké. (…) Mefisto mi podstrčil čtvrtku čistého papíru a půjčil plnicí pero. (…) Co to je, jeden podpis? Obelstím osud i StB,“ vzpomínala v publikaci z roku 1999 (str. 84–86).

V letech 1991–2010 účinkovala v Národním divadle, kde svou bohatou a turbulentní kariéru i zakončila. Toto období následně poeticky okomentovala, že jí osud nadělil dvě dekády hraní namísto těch, které jí během normalizace uzmul. Vlasta Chramostová zemřela 6. října 2019 ve věku 92 let, o pouhých osm měsíců tak přežila svého manžela Stanislava Milotu.

Zdroj: Respekt / Vlasta Chramostová: Vlasta Chramostová / Lidovky