Soud ho vinil ze 68 vražd, nakonec však dopadl lépe než nacisté. Jak se německý politik vysmekl spravedlnosti?

Žalobci tehdy 80letého Honeckera a jeho společníky vinili z účasti na „kolektivní vraždě“ 68 lidí, kteří se pokoušeli uprchnout z NDR do západního Německa. Přitom odhady skutečného počtu obětí východoněmecké železné opony a její nejděsivější a nejvražednější části – Berlínské zdi – mluví o více než 1 000 zabitých. Obžalovací spis měl 783 stran, před berlínským obvodním soudem se ale 12. listopadu 1992 začala nakonec projednávat jen jeho menší část týkající se 12 obětí.

Jak to vypadalo v létě 1989 u Berlínské zdi se můžete podívat tady:

Soudci nebyli v lehké situaci – nebylo totiž jasné, podle jakých zákonů postupovat. NDR v té době již dva roky neexistovala (ke znovusjednocení Německa došlo 3. října 1990) a západoněmecké trestní právo s případy popisovanými obžalobou, tedy se zabitím při pokusu o nezákonné opuštění země, nepočítalo. Shodou okolností 50 let po skončení Norimberského procesu (20. listopadu 1945 – 1. října 1946) tak museli Němci v listopadu 1992 znovu řešit odpovědnost vůdců totalitního státu za zločiny spáchané během jejich vlády.

Obecně panovala shoda, že čelní představitelé SED jsou zodpovědní za vytvoření a udržování zřetelně nespravedlivého politického systému nazývaného Unrechtstaat, tedy stát bez práva. Pokud bychom si vypůjčili slova německého filozofa Karla Jasperse, jimiž charakterizoval už nacistický režim, jednalo se o stát, v němž celý právní systém nebyl ničím jiným než „prostředkem k pacifikaci mas jeho obyvatel a vynucení si jejich podřízenosti“.

Jen, soudruzi, střílejte!

Erich Honecker se v každém případě stal jedním z mála vůdců bývalých komunistických zemí střední a východní Evropy, jež se podařilo postavit před soud. Jeho kariéra v čele NDR začala v červnu 1971, když vystřídal Waltera Ulbrichta ve funkci generálního tajemníka ÚV SED, a skončila 18. října 1989, kdy Honecker v důsledku masového exodu východních Němců na všechny své funkce rezignoval.

Honecker pocházel z dělnického prostředí a inklinoval ke komunistické ideologii, za což ho nacisté několik let věznili. Po válce jeho kariéra v Sověty ovládané NDR rychle stoupala a v roce 1961 se již podílel na přípravách stavby Berlínské zdi a jako kariérní tajemník také hned nařídil, aby se po uprchlících střílelo.

V roce 1974 pak trval na dalším utěsnění hranice NDR a střelbu znovu obhajoval. „Soudruhy, kteří úspěšně použili své střelné zbraně, je třeba pochválit,“ řekl na zasedání Rady národní obrany. Svůj pohled na tyto tragické události mnoho let po pádu Berlínské zdi přidala i Honeckerova manželka Margot, podle níž lidé přes zeď vlastně vůbec nemuseli lézt, a tudíž riskovali a umírali zbytečně.

Honeckerova cesta k soudu vedla přes Sovětský svaz, kam na jaře 1991 uprchl. Tady ale dostal jen půlroční azyl, načež se uchýlil na chilskou ambasádu v Moskvě (v Chile žila jeho dcera), kde marně žádal o možnost vystěhování. Nakonec se musel na jaře 1992 potupně vrátit do Německa.

Honecker jako druhý Marx?

Honecker sice 3. prosince 1992 ve své 70minutové řeči před soudem přiznal politickou odpovědnost za výstavbu Berlínské zdi a následná úmrtí na hranicích NDR, ale tvrdil, že je bez soudní, právní nebo morální viny. Berlínskou zeď označil za stavbu celé Varšavské smlouvy s tím, že bez ní by v případné třetí světové válce zahynuly miliony lidí. Zabrousil i do minulosti a připodobnil se ke Karlu Marxovi, kterého německá policie za jeho názory také několikrát zatkla, a dokonce se dostal před soud.

Během procesu ale stále větší roli hrál Honeckerův zdravotní stav. Už v létě 1992 mu byla diagnostikována rakovina jater a v době procesu se jeho zdravotní stav dále zhoršil, přičemž lékaři odhadovali, že Honeckerovi zbývá 3-6 měsíců život. Podle jeho právníků tak pokračovat v soudu, jehož trvání se odhadovalo na dva roky, postrádá smysl a je proti zásadám lidskosti.

Po 169 dnes strávených ve vyšetřovací vazbě byl nakonec v březnu 1993 Erich Honecker propuštěn na svobodu a přes Brazílii odletěl do chilské metropole Santiago de Chile. Zde o rok později 29. května 1994 zemřel.

ZDROJ: Kellog Institute