9. února 2022 15:30

Sestrojil „létající tanky“, s nimiž Sověti zahnali nacisty do Berlína. Jak se slavný Iljušin proměnil v legendu?

Když 21. dubna 1938 letěl konstruktér Sergej Vladimirovič Iljušin jako obvykle do práce, musel se svým strojem nouzově přistát a utrpěl četná zranění. Trvale zjizvená tvář, která mu po nehodě zůstala, za války musela strašit německé vojáky ve snech. Byl to právě Iljušin, kdo dal Rudé armádě stroje, bez nichž by cesta do Berlína byla mnohem obtížnější.

Iljušin se narodil 30. března (podle juliánského kalendáře 18. března) 1894 v početné rolnické rodině v osadě Diljalevo asi 450 kilometrů severně od Moskvy. Už od dětství se zajímal o techniku, pracoval jako pomocník v opravně motorů a jako montér vzduchotechniky. Na počátku první světové války v roce 1914 narukoval do armády a v roce 1917 absolvoval pilotní kurz a byl převelen k nově vznikající zbrani – letectvu.

O dva roky později (už za občanské války) byl povolán do nově zformované Rudé armády – ovšem ne jako pilot, ale jako mechanik. V bojích v Rusku se v té době na obou stranách proměnlivé fronty používaly nejrůznější typy strojů (většinou v dost zoufalém stavu), které bylo nutné v polních podmínkách udržovat v chodu. Lepší školu si nemohl budoucí letecký konstruktér přát.

Nakonec ale došlo i na školu, a to když v listopadu 1921 začal studovat na Moskevském institutu inženýrů Rudého letectva. V roce 1926 úspěšně absolvoval s tím, že jeho největší vášní byly kluzáky, což byla v té době v Sovětském svazu velká móda. Začal pracovat ve Vědeckotechnické komisi vzdušných sil, prošel různými technickými a řídicími pozicemi a v roce 1933 byl jmenován hlavním konstruktérem samostatné zkušebně-konstrukční kanceláře (OKB).

Legendární bombardér Il-4

Tady se Iljušin konečně dostal k práci svých snů, jíž byla konstrukce dvoumotorového dálkového bombardéru. První model vznikl pod názvem DB-3 na začátku roku 1936, kdy s ním zkušební pilot a držitel 22 světových rekordů Vladimir Konstantinovich Kokkinaki úspěšně podnikl nonstop let Moskva-Baku-Moskva.

Bombardér byl začátkem roku 1940 přejmenován na Il-4 a kromě SSSR ho používalo i Finsko. Jednalo se o jedno z nejlepších bojových letadel, která Sověti za války měli. Letoun s nákladem 1 000 kg pum a při cestovní rychlosti 320 km/h dolétl až 3 800 km daleko, na kratší vzdálenost mohl nést až 2 500 kg pum. V noci na 8. srpna 1941, tedy jen několik týdnů po napadení SSSR Německem, například vzlétla skupina bombardérů Il-4 a Jer-2 z estonského ostrova Saaremaa k překvapivému náletu na Berlín. Celkově bylo vyrobeno 6 890 kusů Il-4.

Černá smrt Il-2

Jeho nejznámějším bojovým letadlem je legendární „tankobijec“ Il-2 Šturmovik, jehož prototyp vzlétl 2. října 1939. Po počátečních připomínkách týkajících se nedostatečné výzbroje Iljušin o rok později snížil počet pevných kulometů ŠKAS ráže 7,62 mm ze čtyř na dva, které doplnil dvěma pevnými kanóny ŠVAK ráže 20 mm. Letectvo ale potřebovalo zvýšit dolet, a proto se zřeklo možnosti aktivní obrany dozadu. Letoun se stal jednomístným a místo 315 kg paliva mohl nést 470 kg.

Všechno změnil útok na Sovětský svaz, k němuž došlo 22. června 1941. V prvních bojích se Il-2 osvědčily i proto, že se dokázaly na základnu vrátit i s mnoha průstřely a poškozeními. Němci ale rychle pochopili, že kromě nedostatečného výcviku pilotů a absence účinné taktiky představuje jejich největší slabinu neexistující obrana zadní polosféry.

V červenci 1942 tak Iljušin poslal do vzduchu prototyp Il-2m2, který nesl střelce z velkorážního kulometu Berezin UBK ráže 12,7 mm. Od roku 1943 pak na frontu začaly proudit dvoumístné šturmoviky se zadním střelcem a v některých případech dvěma protitankovými automatickými kanóny 11-P-37 ráže 37 mm, které Němce v bitvě u Kursku dokonale zaskočily.

Sověti začali Il-2 přezdívat „létající tank“, zatímco pro německé vojáky to byla „černá smrt“ nejen díky jeho kanonům. Dokázal nést i 8 neřízených reaktivních střel nebo 600 kg pum a také tzv. PTABy, což byly kumulativní bomby o hmotnosti 1,5–2,5 kg, které propalovaly pancíře tanků do tloušťky 70 mm. Stovky těchto bombiček po shození z výšky 75–100 metrů pokryly na zemi pás široký 15 m a dlouhý asi 70 m, na kterém ničily veškerou obrněnou techniku. Celkem bylo vyrobeno 36 183 Il-2 všech verzí, díky čemuž jde o nejmasověji vyráběné vojenské letadlo.

Letecká rodina

Po druhé světové válce se pustil Iljušin do proudových vojenských letounů a sestrojil několik typů letadel, mezi nimi proudové bombardéry Il-28, Il-46, Il-54 a proudový bitevní Il-40. Jeho další metou se ale stala civilní letadla, mezi nimiž vynikl jeho model Iljušin Il-62 s kapacitou 162 cestujících, cestovní rychlostí 900 km/h a maximálním doletem přes 9 000 kilometrů představený v červenci 1967 v Moskvě a také nákladní Il-76.

Jeho posledním strojem se stal obří Iljušin Il-86 pro 350 cestujících, jehož uvedení do provozu se ale už konstruktér nedožil. Zemřel 9. února 1977 v Moskvě ve věku 82 let. V jeho práci pokračoval jeho syn, zkušební pilot Vladimir Sergejevič Iljušin (1927–2010), který ovládal řízení 145 typů a verzí letadel a vrtulníků. Letecká kancelář Iljušin byla v roce 2006 sloučena s dalšími ruskými výrobci letadel do jednoho celku pod názvem Sjednocená letecká korporace.

ZDROJ: ILYUSHIN

Miroslav Honsů

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom