1 000 zničených tanků a přes 10 000 mrtvých. Velkolepá bitva o Afriku ukázala vychytralost Rommelova protivníka

Velitelem Afrikakorpsu byl generál a pozdější polní maršál Erwin Rommel, který se v Africe vylodil 15. února 1941. Od té doby se boje přesouvaly severoafrickým pobřežím z Libye do Egypta a zase zpět, aby se nakonec pod tlakem Rommelových tanků v létě 1942 znovu vrátily k hranicím Egypta. Na krátkou chvíli se zdálo, že se Němci probojují k Suezu, napadnou britskou Palestinu, spojí se s jednotkami vichistické Francie v Sýrii a nakonec si padnou do náruče s Hitlerovými oddíly probíjejícími se tou dobou Kavkazem, na jehož nejvyšší hoře Elbrusu zavlála 21. srpna 1942 vlajka s hákovým křížem.

Pouštní liška versus Monty

Děsivému scénáři měl zabránit generálporučík Bernard Law     zvaný „Monty“, který byl v srpnu 1942 jmenován do čela britské 8. armády. U El Alameinu měl k dispozici přes 190 000 mužů podporovaných 1 029 tanky, 435 obrněnými vozidly, 900 děly a minomety a 1 400 protitankovými děly.

Rommel, zvaný „pouštní liška“, byl považovaný za jednoho z nejlepších polních velitelů druhé světové války, u El Alameinu ale narazil na kritický problém. Jeho zásobovací linie vedly až do Libye, navíc lodě, které měly jeho vyčerpaným jednotkám dopravit další vojáky, tanky, munici a pohonné hmoty, mizely jedna za druhou pod hladinou Středozemního moře.

Přesto do rozhodujícího střetu mohl postavit 116 000 německých a italských vojáků, 547 tanků, 192 obrněných vozidel, 900 letadel, 500 děl a minometů a 490 protitankových děl, které rozmístil za důmyslnou obrannou linií vyztuženou minovými poli s více než 500 000 minami a kilometry ostnatého drátu. Většina min v této „čertově zahrádce“ přitom byla původně britských a Rommel je ukořistil v dobytém Tobrúku.

Montgomery o Rommelových zásobovacích potížích dobře věděl a rozhodl se nespěchat. Odolal naléhání premiéra Winstona Churchilla, aby na Afrikakorps okamžitě zaútočil, a místo toho dva měsíce hromadil vojáky i techniku, secvičoval jednotky a posiloval jejich morálku. V poušti směrem k německým liniím nechal vysypat hromady prázdných krabic a beden, které Němci považovali za odpadky. Ženisté je ale po nocích nenápadně plnili municí, potravinami a dalším materiálem potřebným pro útok.

Montgomery útočí

Britský Den D u El Alameinu nastal 23. října 1942 večer, kdy se na německé pozice snesla zuřivá dělostřelecká baráž. Další den brzy ráno začaly týmy ženistů v minovém poli prorážet dva průchody pro tanky, které následovala pěchota. Jakmile se Spojenci posunuli vpřed, vytvořili novou bojovou linii a připravili se k frontálnímu útoku. Operace pojmenovaná příznačně Lightfoot, tedy Lehká noha, začala.

Němci pochopitelně útoku jen nečinně nepřihlíželi. Jejich protitanková děla umrtvovala jeden britský tank za druhým a Britové museli odrážet jejich zuřivé protiútoky. Přitom docházelo k těžkým bojům muže proti muži, kdy se z prachu a písku pouště zvedaly znepřátelené jednotky a doslova na bodáky dobývaly opevněná postavení protivníka. Montgomery ale udržel nervy na uzdě a vsadil na opotřebovávací taktiku. Nechal Němce vykrvácet natolik, až museli nasadit poslední zálohy, a pak zavelel k poslednímu útoku.

V noci z 1. na 2. listopadu 1942 se Montgomeryho přeskupené jednotky konečně v plné síle vrhly na Rommelovy pozice a 4. listopadu je po těžkých bojích prolomily. Zatímco většina pěších jednotek Afrikakorpsu zůstala obklíčena a byla zničena nebo padla do zajetí, podařilo se Rommelovým tankovým a mechanizovaným silám uniknout do Libye a později do Tuniska. Spojenci zajali téměř 50 000 Němců a Italů, dalších 9 000 jich padlo nebo bylo pohřešováno a kolem 15 000 utrpělo zranění. Na britské straně bylo 13 560 mrtvých, raněných a pohřešovaných vojáků. Obě strany v bitvě ztratily kolem 500 tanků.

Zkáza Afrikakorpsu

O několik měsíců později svedl v tisíce kilometrů vzdáleném Tunisku Afrikakorps závěrečné bitvy celého dva roky trvajícího tažení proti Britům a Američanům, kteří se mezitím vylodili v Alžírsku. Ještě před tím, než Afrikakorps 13. května 1943 kapituloval a do zajetí padlo 240 000 německých a italských vojáků, povolal Adolf Hitler svého oblíbence Rommela do Evropy, kde ho pověřil budováním Atlantického valu.

ZDROJ: National Army Museum