Válka zdrogovaných tankistů aneb Jak za druhé světové soupeřil pervitin s benzedrinem

Ofenziva zahájená 21. ledna 1942 britské jednotky dokonale zaskočila. Rommel ji v rozporu s obvyklým postupem nekonzultoval prostřednictvím šifrovacího stroje Enigma s Berlínem a Spojenci, kteří v té době už kód německého šifrovacího stroje prolomili, tak neměli o plánech „Lišky pouště“ nejmenší tušení.

Pouhých devět dnů před tím přitom Rommelovy německo-italské síly dokončily stahování z libyjské Kyrenaiky, odkud je už několik týdnů vytrvale zatlačovali Britové. Afrikakorps trpěl nedostatkem munice, potravin a hlavně vody a v Kyrenaice nechal 33 000 vojáků a na 300 tanků oproti britským ztrátám 17 000 mužů a zhruba 280 tanků. Rommelovi zbylo nejvýše 60 bojeschopných tanků a nezdálo se, že by pomýšlel na protiútok.

Jenže tajné plány německého velení byly zcela jiné. „Vůdce a vrchní velitel wehrmachtu propůjčil generálu tankových vojsk a veliteli tankové skupiny Afrika Rommelovi 20. ledna k Rytířskému kříži Meče s dubovou ratolestí,“ napsal 22. ledna 1942 znojemský týdeník Znaimer Wochenblatt. Důležitý akt vůči Hitlerovu oblíbenému generálovi symbolicky předcházel smršti, kterou Rommel vzápětí rozpoutal.

Liška pouště na postupu

Britská 8. armáda, která koncem roku 1941 hnala Rommela na západ, nedokázala svého úspěchu využít. Britům se neúměrně prodloužily zásobovací trasy a ztratili hodně tanků. Zato Rommel dostal po neutralizaci Malty německou Luftwafe po moři další tanky a dělostřelecké baterie a mohl znovu předvést, co dovede.

Jeho taktika založená na obkličování britských jednotek dlouhým obchvatem, který prováděly tanky a motorizovaná pěchota vyslané do pouště, aby se nečekaně objevily v britském týlu, slavila znovu úspěch. Rommel dobýval jeden opevněný bod za druhým včetně důležitého přístavu Tobruk a postupoval směrem k Egyptu.

Když o necelého půl roku později Rommel povýšený mezi tím na polního maršála dorazil k El-Alameinu, pouhých 120 km od Alexandrie, zdálo se, že jsou Němci jen krůček od ovládnutí Suezu, Palestiny i blízkovýchodních ropných polí. V 290 kilometrů vzdálené Káhiře už pálili britští úředníci tajné spisy, teď to byl ale Rommel, kdo měl 1 000 kilometrů daleko do svého týlu v Benghází. Britové také netušili, že Liška pouště blafuje – Hitlerovu polnímu maršálovi zbývalo před El-Alameinen už jen 55 tanků a 15 obrněných aut. Postup Němců severní Afrikou se definitivně zastavil.

Vojáci na pervitinu

Rommelovi tankisté urazili od ledna 1942 neskutečné vzdálenosti a stejně na tom byli ustupující Britové. Dlouhé přesuny jednotek jednotvárnou pouští bez zastávky byly na obou stranách možné i díky syntetickým drogám na bázi metamfetaminu, které hlavně tankovým posádkám dopřávali jak Němci, tak Spojenci.

Na německé straně šlo o pervitin, který v nacistickém Německu vyvinula firma Temmler Werke v roce 1936. Pervitin nejen ulevoval od bolesti, ale dokázal potlačit hlad i potřebu spánku. Vojáci díky němu dokázali bez odpočinku i několik dnů v kuse pochodovat nebo řídit tanky a obrněná vozidla.

Německé oddíly poprvé pervitin použily při přesunu na území Sudet, které muselo Československo Hitlerovi po Mnichovské dohodě odstoupit v říjnu 1938. Před útokem na Polsko v září 1939 už byl pervitin u wehrmachtu běžnou záležitostí a významnou roli sehrál i v překvapivém útoku na Francii v květnu 1940. Německá armáda si nechala vyrobit 35 milionů dávek pervitinu, který vojáci na hrotu ofenzivy denně užívali.

Když se po počátečním průlomu německé tanky stále nezastavovaly, nebyli šokovaní Francouzi schopní zareagovat. Právě ve Francii se s účinky pervitinu setkal i Erwin Rommel, jehož 7. tanková divize i díky syntetické droze postupovala tak rychle, že jí v německém generálním štábu přezdívali „přízračná“. Svou zkušenost z Francie Rommel přenesl i do severní Afriky.

Kofein je málo, nasadíme benzedrin

Nejen Francouzům, ale i Britům a Američanům brzy došlo, že za německým bleskovým postupem je něco víc, než jen nacistická ideologie a vůle vítězit. Právě v severní Africe se proto proti německému pervitinu rozhodli nasadit svou vlastní chemickou zbraň nazvanou benzedrin. I tato droga na bázi amfetaminu potlačuje potřebu spánku, na rozdíl od pervitinu ale nemá tak drastické vedlejší účinky.

Spojenci dosud spoléhali na kofein, ten se však pervitinu nemohl rovnat. Když proto britský generál Bernard Montgomery po několika tvrdých střetech s Rommelem u El-Alameinu začal v listopadu 1942 německé a italské jednotky tlačit zpět do Libye, měli už jeho vojáci na své straně kromě Coca-Coly i benzedrin. Rommelův ústup byl nevyhnutelný a vedl k definitivní porážce vojsk Osy v severní Africe v květnu 1943. Svou roli na obou stranách při tom sehrály drogy užívané v množství, jež by dnes jejich tehdejší „vojenské dealery“ poslalo na mnoho let do vězení.

ZDROJ: Live Science; Kronika druhé světové války, Praha 2000