Klausova amnestie změnila život 114 000 lidí. Kdo všechno se dostal na svobodu?

Je 1. ledna roku 2013. Českým prezidentem je Václav Klaus. Již druhé a tím pádem i poslední období jeho vlády se ale už pomalu chýlí ke konci; v březnu pomyslné žezlo odevzdá svému nástupci. Při svém posledním novoročním projevu ve funkci přeje zemi mimo jiné „potřebnou svornost občanů.“ O tu se ale vzápětí, ještě v rámci téhož proslovu, postará sám, když u příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky vyhlásí dílčí amnestii, která promine zločiny zhruba třiceti tisícům lidí, osvobodí čtvrtinu českých vězňů a mimo jiné zastaví mnohé známé a mediálně propírané případy korupce a tunelování, v nichž škody sahají k miliardám korun. A co víc, některým podvedeným kvůli amnestii náhle zatrne, že přijdou o část peněz…

Amnestie se dotkla celkem 113 990 osob

Prezident amnestií nezaskočil jen běžné občany a soudce, ale dokonce (a kuriózně) i členy vlády. Rozhodl se totiž, v rozporu s tradicemi, kdy amnestie připravovala vláda v čele s ministrem spravedlnosti, jednat dost „na vlastní pěst“. Jak uvedl tehdejší prezidentův tajemník Ladislav Jakl, nápad vznikal „ve velmi širokém okruhu tří lidí“. Václav Klaus sice tvrdil, že o ní uvažoval deset let, tehdejší premiér Petr Nečas, který ji podepsal, se o ní ovšem dozvěděl teprve před Vánoci a vše probíhalo v utajení.

Články 1, 3, a 4 byly nicméně poměrně standardní. Promíjely či zahlazovaly krátké nepodmíněné tresty, odpouštěly zbytky trestů v případech, kdy se nejednalo o vraždy, vážné ublížení na zdraví či znásilnění, pomohly na svobodu většině lidí starších než 75 let a podobně. Nápor záhy zažilo Rubikon centrum, azylové domy i metadonová centra, mezi propuštěnými byli totiž pochopitelně mnozí drogově závislí. O dva roky později bylo cca 25 procent omilostněných zpět za mřížemi. Drtivou většinu z nich tvořili právě ti spíše „drobní kriminálníci“ amnestovaní body 1, 3 a 4.

To, v čem většina obyčejných lidí i členů tehdejší vlády viděla zásadní problém, byl článek 2.

Problematický článek 2

Václav Klaus v něm nařídil zastavení trestního stíhání, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo víc než 8 let, pokud tresty, které obviněným hrozí, jsou nižší než 10 let za mřížemi, a trestní stíhání není vedeno proti uprchlému. Prezident tím například omilostnil množství zločinů z privatizační éry. Zastavily se tak kontroverzní případy jako vytunelovaný stavební projekt H-System, zkrachovalé banky Moravia či Union, vytunelované investiční fondy Trend a Mercia, úvěrové podvody v Komerční bance a další mediálně známé kauzy.

Asi není třeba říkat, že podle průzkumů agentury Median bylo proti amnestii 82 procent Čechů a sporný druhý článek odmítalo dokonce víc než 90 procent z nich. Petici za zrušení kontroverzního prezidentského kroku podepsalo víc než 100 tisíc lidí. A kriticky se ozývali samozřejmě i mnozí politici.

Václav Klaus kritiku, která se vzedmula, smetl se stolu ekvivalentem dnes už zlidovělé fráze „je to kampaň!“. Respektive, doslova prohlásil: „Není to kampaň proti samotné amnestii, je to kampaň proti mně“.  Petr Nečas, který amnestii spolupodepsal, měl taky dost co vysvětlovat, hlasování o nedůvěře vládě ovšem tehdy ustál. Případ však začala záhy vyšetřovat policie. Objevilo se totiž podezření, že rozsah amnestie byl šitý na míru konkrétním lidem a že v ní hrají roli úplatky. V únoru 2013 navíc podepsal potřebný počet senátorů na prezidenta Klause návrh ústavní žaloby a amnestie byla jedním z důvodů. Soud ale na konci března 2013 řízení o velezradě zastavil, a to z jednoduchého důvodu: Václav Klaus v té době už nebyl prezidentem.

Zdroj: ZČU/Bohumila Dufková