Král středověkých večírků Petr Vok vlastnil trpaslici. Jeho poslední manželce bylo 13 let

Rožmberský kronikář Václav Březan o tom napsal: „O nešpořích to tělo mrtvé, poněvadž velmi odulé na břiše bylo, rozřezáno a vnitřnosti ohledány. Našlo se vody sedm poloupitní, kteráž ho zadusila, plíce všecky zkažené, játra zpeklá; v měchýři našel se veliký kámen na konci špičatý a ten mu mnoho bolesti činil.“

Příčinou smrti posledního potomka rodu červené pětilisté růže se tak s největší pravděpodobností staly cirhóza jater způsobená nestřídmou konzumací vína a také vodnatelnost a celková sešlost. Spolu s Petrem Vokem vymřel i celý přes 400 let starý rod Rožmberků – ani přes bouřlivý milostný život, který tento český renesanční kavalír po desítky let vedl, po sobě totiž nezanechal žádného potomka.

Kavalír Petr Vok

Když mluvíme o kavalírství, nemyslíme tím v případě Petra Voka (1539–1611) jen jeho pověstně kladný vztah k ženám. S nástupem renesance se totiž v Evropě rozšířil fenomén takzvaných kavalírských cest, při kterých mladí šlechtici v cizích zemích studovali a seznamovali se s tamní kulturou. Přestože evropská elita v té době mířila hlavně do Itálie, vydal se Petr Vok v prosinci 1562 s několika přáteli na pozvání Viléma Oranžského do Nizozemska.

Nezůstalo ale jen u toho. Princ Vilém Petra Voka přemluvil k cestě do Anglie a doporučil ho i královně Alžbětě I., která významného 24letého šlechtice přijala. Angličtí lordi pak Petru Vokovi darovali smečku loveckých psů, s níž se Rožmberk později rád chlubil svým kolegům.

Vše ale mohlo dopadnout úplně jinak – při návratu výpravu s českými kavalíry stihla v Lamanšském průlivu silná bouře, která jejich loď málem potopila. „Na otevřeném moři v Anglii se zdvihl silný vítr, proto jsme noc strávili ve velkých útrapách a pluli jsme v ustavičném nebezpečí, neboť loď se kymácela sem a tam a houpala se nahoru dolů. A vlny vrhaly vodu do lodě,“ uvedl později Petr Vok ve svém cestovním deníku Die niderlendische raiss (Nizozemská cesta).

Válka s rybníkáři

Rok 1569 byl pro Petra Voka významný hned ze dvou důvodů. Jednak ke svým osobním državám za 23 750 kop českých grošů přikoupil Bechyni a také pohlédl smrti do tváře. Nachomýtl se totiž náhodou jako přihlížející k popravě tří poddaných-rybníkářů a nechtěně se tak stal nepřítelem tohoto cechu stavitelů rybníků.

Čtěte více: Bydlení za Karla IV.: Poddaní spali na jedné hromadě, královský záchod nebyla žádná výhra

Jak ve své knize Rožmberkové – první po králi píše novinář a spisovatel Jan Bauer, rybníkáři brali svou mstu vážně a na Petra Voka jako na majitele panství nechali sepsat zvláštní list, který pak rozvěsili kolem cest. Skupiny ozbrojených rybníkářů pak na Voka číhaly v lesích kolem Bechyně, Sedlčan a Soběslavi s cílem ho zabít.

Díky férovému „vyhlášení války“ byl Petr Vok varován a všem nástrahám unikl. Hůře dopadli odbojní rybníkáři – byli postupně pochytáni a popraveni v Táboře, Bechyni, Vimperku, ve Vodňanech nebo Soběslavi v takovém počtu, že si podle kronikáře Březana „hlavami jejich pak Petr Vok jednu truhlici naplnil“. Jisté je, že lapálie s rybníkáři nebyla renesančnímu kavalírovi nijak příjemná a pro sebe z ní vyvodil jasné ponaučení, když si později za své heslo zvolil latinské rčení Memento mori, tedy Pamatuj na smrt.

Veselá společnost na Bechyni

Na rozdíl od svého staršího bratra Viléma z Rožmberka, který byl nejvyšším purkrabím a de facto českým místokrálem, Petr Vok jakékoliv politické ambice rychle opustil a proměnil bechyňský zámek v místo mnohadenních hostin a pitek doprovázených nejrůznějšími druhy zábavy.

Těchto středověkých mejdanů se často účastnilo víc než 100 hostů, o jejichž náročnosti si lze udělat představu z výčtu toho, co později připravili kuchaři pro jeho svatbu s Kateřinou z Ludanic. Podle Jana Bauera na ni mimo jiné padlo 24 volů, 156 selat, 121 skopců, 87 vepřů, 3 600 raků a 11 500 čerstvých, uzených nebo sušených ryb. K tomu množství drůbeže a zvěřiny, orientální koření, cizokrajné ovoce a sladkosti. Hosté to vše zapili 37 000 litry vína a 30 000 litry piva. V době svatby, která se konala 14. února 1580 v Bechyni, bylo Petru Vokovi 40 let, zatímco mladičké Kateřině jen 13.

Mohlo by vás zaujmout: Snětivý: Karel IV. byl největší osobností našich dějin. Z Prahy chtěl nový Řím

Dávno před svatbou i dlouho po ní dodával lesk bechyňskému panství početný fraucimor, tedy ženský doprovod. Zdaleka nešlo jen o jakýsi středověký harém – Petr Vok se musel každé jeho příslušnici starat o živobytí a v případě, že se vdala, vybavit ji věnem. A protože renesanční doba s sebou nesla i touhu po kurióznosti a exotičnosti, stala se v roce 1593 součástí Vokova fraucimoru i jistá Eliška Fedorovna Moskevská. Tato Ruska, kterou Vokovi daroval sám císař Rudolf II., byla trpaslicí vážící pouhých 16 kilogramů. I ta se ale přes abnormálně malý vzrůst nakonec šťastně vdala za jihočeského rytíře Fridricha Kobedu z Luk.

Poslední Rožmberk

I když ho hlavně lidová tvořivost obdařila rolí zhýralého prostopášníka, nebyl Petr Vok žádný zabedněnec. Miloval knihy, sbíral umění a zajímal se o náboženství a filozofii. V průběhu let přešel od katolicismu k luteránství a nakonec se stal předním členem protestantské šlechty v Čechách. Z Bechyně přesídlil do Českého Krumlova a později do Třeboně.

Jeho nákladný život ale stál mnohem víc, než mu vynášelo jihočeské panství. Dluhy přesáhly čtyřnásobně hodnotu Bechyně a Vok se po jistou dobu raději vyhýbal Praze, aby zde neskončil ve vězení pro dlužníky. Zachraňoval jej jeho starší bratr Vilém – ne snad, že by mu půjčoval, ale ručil za jeho závazky a díky svému postavení dokázal Petra Voka od nejhoršího ochránit. Nutno ale říci, že Petr Vok své závazky splácel a snažil se najít nové zdroje příjmů – možná i proto mají dnes jižní Čechy tolik rybníků.

Čtete také: Zákaz žen na Karlštejně nebyla fikce. Před 705 lety se narodil Karel IV., co o něm nevíte?

Po smrti svého bratra Viléma v roce 1592 se Petr Vok stal posledním vladařem rožmberského domu. Rožmberkové patřili k nejvlivnějším šlechtickým rodům středověkých Čech a Přemyslovci si jejich služeb považovali už na konci 12. století. Manželství Petra Voka a Kateřiny z Ludanic ale zůstalo bezdětné a rod Rožmberků s odchodem Petra Voka v roce 1611 vymřel. Shodou okolností přibližně v té době vymřeli další držitelé pětilistých růží. Rod pánů z Hradce vymřel roku 1604, rod pánů z Landštejna a Třeboně roku 1612, a rod pánů ze Stráže a (Sezimova) Ústí roku 1621.

Tajemství Rožmberské hrobky

Petr Vok byl pohřben v rodové hrobce pod podlahou klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšším Brodě. Spolu s ním bylo v hrobce od roku 1262 pochováno 37 Rožmberků, tedy deset generací pánů z Růže, a další tři příslušníci pánů z Krumlova včetně popraveného Záviše z Falkenštejna. Po smrti Petra Voka a vymření Rožmberků ale hrobka přestala být používána a její poloha dokonce upadla v zapomnění. Vyrojily se kolem ní mnohé legendy, podle nichž jsou například v hrobce nabalzamovaní Rožmberkové pohřbeni vsedě na vladařských křeslech a na Dušičky vycházejí v zástupu do chrámové lodi.

Polohu hrobky se podařilo znovu určit v roce 1902, kdy se v kostele nad ní nečekaně propadla část hlavního oltáře. Archeologický průzkum prováděný od roku 2011 pak určil, že Rožmberkové včetně Petra Voka byli v hrobce po staletí pohřbíváni v dřevěných nebo cínových rakvích v patrech nad sebou. Průzkum, prováděný z pietních důvodů pouze dálkovou sondou, také odhalil dámský prsten ležící na bohatě zdobené rakvi Petra Voka. Podle archeologů mohl patřit Kateřině z Ludanic, jejíž rakev položená na rakvi Petra Voka se v průběhu staletí rozpadla.

Průzkum pomocí 4k kamer také odhalil množství zlatých předmětů poházených mezi rakvemi, tvořících zřejmě pohřební výbavu šlechticů. Zvěsti o tom, že si Petr Vok na placení svých dluhů tajně bral z hrobky zlato svých předků, tedy nejsou pravdivé. V listopadu 2021 u příležitosti 410. výročí úmrtí Petra Voka archeologové výzkum ukončili a hrobku natrvalo zapečetili.

ZDROJ: Jaroslav Pánek: Petr Vok z Rožmberka, život renesančního kavalíra, Praha 2010

Sledujte Utajené příběhy českých dějin právě teď a tady: