Lužici osídlili čeští Slované. Nejmladší syn Karla IV. zde záhadně zemřel

Utajené příběhy českých dějin IV 1 - hranice

Lužici najdete mezi severní hranicí Čech a jihem Braniborska. Dvojjazyčné nápisy v němčině a lužické srbštině dokazují, že zde sídlí malý polozapomenutý slovanský národ Lužických Srbů se silnými vazbami na Čechy a Moravu.

Lužice už v 9. století patřila k Velkomoravské říši a ve 14. století se za vlády Karla IV. stala součástí českého státu. O Velikonocích roku 1348 vydal Karel IV. řadu dokumentů, jimiž rozšířil území koruny české. Kromě Čech a Moravy k němu patřilo Vratislavsko, Opavsko, Těšínsko i postupně získávané lužické oblasti.

V Lužici krále zastupovali čeští šlechtici jako fojtové (správci) a čeština se používala jako úřední jazyk. Silnou vazbu Lužice na české země zosobňovala i čtvrtá manželka Karla IV. Alžběta Pomořanská, která pocházela ze zakladatelských lužických dynastií.

Záhadná smrt kralevice Jana

Zhořelec (německy Görlitz) ležící v Horní Lužici svěřil Karel IV. nejmladšímu synovi Janovi, který jako jediný z českých vládců na lužickém území sídlil. V roce 1396 tam ale Jan v pouhých 26 letech za záhadných okolností zemřel, nejspíš byl otráven. Podezříván byl jeho nevlastní bratr Václav, který už v té době vládl jako král Václav IV., a také Janův vlastní bratr uherský král a budoucí římský císař Zikmund Lucemburský.

Čtěte více: Král středověkých večírků Petr Vok vlastnil trpaslici. Jeho poslední manželce bylo 13 let

V podezření byl ale i jeho mimořádně schopný bratranec, moravský markrabě Jošt, ale i neuspokojení věřitelé a židé, proti jejichž vyhnání ze Zhořelce roku 1386 kralevic nijak nezasáhl. Skutečná příčina Janovy smrti ale nebyla nikdy odhalena.

Lužici osídlili Slované z Čech

Pojmenování Horní a Dolní Lužice se řídí tokem řeky Sprévy. Ta pramení na území Saska těsně u hranic Šluknovského výběžku a v délce 500 metrů protéká přes území ČR zaniklou obcí Fukov. Její další tok je ale až do Berlína už jen čistě německou záležitostí. Za Horní Lužici se považuje území s vyšší nadmořskou výškou v blízkosti českých hranic, jde o Zhořelecko a Budyšínsko. Dolní Lužice s centrem v Chotěbuzi leží severněji.

Lužici osídlily slovanské kmeny přicházející z území dnešní České republiky. „Oblast dnešního Saska, oblast Srbů a také tedy dnešních Lužických Srbů byla etnokulturně nejblíže našemu prostoru, protože etnicky i archeologicky vycházela z kultury pražské,“ říká v dokumentu Utajené příběhy českých dějin, který můžete vidět v úterý večer na Prima ZOOM, historik a slavista Michal Téra. Další Slované pak do dnešního Saska přicházeli podél Dunaje z jihovýchodní Evropy.

Jak zní lužická srbština? Poslechněte si ji:

Lužické Benátky?

Jméno Srbové snad označuje chovatele dobytka, ty, kteří pijí – srkají mléko. Německé kroniky je ale nazývaly výrazem Wende, který převzali od římských historiků. Ti ztotožňovali Slovany s tajemnými Venety, kteří v době stěhování národů ovládli severní pobřeží Itálie a je podle nich nazván kraj Veneto (Benátsko) i město Venezia, tedy Benátky.

Mohlo by vás zajímat: Které z českých korunovačních klenotů nejsou naše? A jak s nimi souvisí morbidní lebka?

Pojmenování Lužice je naopak ryze slovanského původu a je odvozené od vlhkých luk, tedy luhů. Podle kmene Lužičanů, který sídlil v okolí Chotěbuzi plném mokřadů a blat, se pak začala nazývat celá oblast.

ZDROJ: Language Diversity

Sledujte Utajené příběhy českých dějin právě teď:

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora