Čistota půl zdraví aneb hygiena v neúprosném středověku

Naši předkové ve středověku tušili cosi o základních zásadách dodržování hygieny. Ne vždy jim však bylo možné vyhovět a pravdou je, že tato pravidla nebyla zdaleka takovou prioritou jako dnes.

Tak například suché záchody se sice měly hloubit v dostatečné vzdálenosti od studní a zdrojů pitné vody (stejně jako kus od hranice sousedova pozemku), nicméně přesto byla voda často intoxikovaná bakteriemi z výkalů, což způsobovalo např. smrtelná onemocnění jako tyfus. V některých érách rozšířených až do rozměrů epidemie.

Mýt, či nemýt

Co se týče mytí, chudí poddaní museli s dostupným množstvím vody hospodařit s rozmyslem. Aby si tedy běžná rodina dopřála pravidelnou lázeň v neckách, nebylo dost dobře možné.

Pro šlechtu bylo koupání dostupnější. Král si mohl užít lázeň, prakticky kdykoliv si usmyslel. Stačilo zavelet služebnictvu, které umístilo káď do krbem vytápěné místnosti, vystlalo ji látkou, aby si jeho milost nezadřela třísku a netrpěla nepohodlím, a pak už stačilo „jen“ nanosit ohřátou vodu.

Není však pravdou, že by lidé ve středověku neměli vůbec žádné hygienické návyky. Kupříkladu Albík z Uničova píše ve svém receptáři: „Nechceš-li mít děravé nebo vyžrané zuby, čisti je kdykoliv ráno broskvovým dřevem. Jiní třou zuby dřevem z aloe smíšeným se solí. To se spolu utře, přeseje a dá na klůcek. To totiž bělí a čistí zuby.“

Náboženská čistota

Některé čistotné rituály byly spjaté s náboženskými tradicemi. Kupříkladu používání tzv. akvamanilí, jež sloužily k mytí rukou během jídla, vycházelo z křesťanské symboliky mytí rukou, které odkazovalo na poslední večeři Páně. Tyto konvičky na vodu se z královského dvora postupně rozšířily také na stoly nižší šlechty a měšťanstva.

Obžerství s mírou

Ve vrcholném a pozdním středověku se lidé už více než dříve zajímali o své tělo a fyzické zdraví. Středověké stravovací návyky se ale i tak samozřejmě v mnohém liší od našich.

Poddaní jedli tehdy, když zrovna nepracovali. Jídlo několikrát denně prakticky neexistovalo, protože volného času bylo minimum. Stejně tak panovníci jedli obvykle jen dvakrát denně. První pokrm dopoledne, druhý okolo šesté hodiny.

Lékař Karla IV. Havel ze Strahova dokonce svému pánu doporučoval, aby ve dnech, které následovaly po velké hostině, konzumoval pouze jedno jídlo. Kritizoval královo obžerství a nabádal panovníka ke cvičení a pohybu.

Post královského lékaře byl vrcholem kariéry

„Tehdy byl podíl univerzitně vzdělaných lékařů nepatrný. Vedle nich pracovala široká škála lékařů bez univerzitního vzdělání, lékařů – empiriků, řemeslně vyučených chirurgů, ranhojičů, kýlořezců, okultistů, lázeňských či bradýřů, praktikujících drobnou chirurgii. Zejména na venkově pak pracovali léčitelé, bylináři, mastičkáři, zaříkávači a napravovači, kteří si své umění předávali ústně,“ vysvětluje fytoterapeutka Pavla Apostolaki.

Mocné byliny

Fytoterapie, alternativní způsob léčby i prevence nejrůznějších onemocnění vychází z tradičního bylinkářství. To si dnes znovu získává čím dál větší oblibu.

„Ve středověku se bylinkami léčilo prakticky vše, byl to jediný zdroj léků. Pomáhaly od nachlazení a kašle přes trávicí potíže, vodnatost až po různá zranění utržená v boji, kterých bylo tenkrát požehnaně,“ pokračuje fytoterapeutka.

Byliny se užívaly ve formě nálevů (čajů), odvarů, léčivých vín, bylinných koupelí, obkladů a mastí. Lékaři měli k dispozici také medicíny v podobě pálenek, které se běžně nekonzumovaly. Byly určeny výhradně k lékařskému použití.

Bylinné herbáře místo receptů

„Šlo o knihy o léčivých rostlinách, kde se popisovaly jejich účinky a použití. Byly k dispozici pro mnichy, jeptišky, univerzitně vzdělané lékaře a šlechtu. Pro obyčejný lid byly nedostupné – jednak byly velmi drahé, a také většina lidí neuměla číst,“ upřesňuje Apostolaki.

„Bylinky se nejčastěji pěstovaly v klášterních zahradách, třeba levandule, šalvěj, máta, třezalka, divizna, kontryhel, kozlík a heřmánek. Také se tam často pěstovaly květiny – růže, lilie či fialky – používané i pro kosmetické přípravky jako toaletní vody, krémy. Vedle léčebné zahrady se v areálu klášterů také nacházely zahrady kuchyňské, kde se pěstovalo koření a bylinky pro přípravu vín a likérů – hlavně majoránka, rozmarýn či tymián,“ vyjmenovává Apostolaki.

Rostliny měly také svoji náboženskou symboliku, například růže představovala panenství, sedmikráska čistotu, konvalinka a plicník slzy Panny Marie, fialka pak její skromnost a nevinnost. Mnoho středověkých znalostí o bylinách pocházelo z odkazů starověkých civilizací jako Mezopotámie, Egypta, Řecka, Říma…

Karlovy nemoci a úrazy

Podle dobových pramenů měl král v roce 1350 na několik měsíců ochrnout v důsledku vážného úrazu. Dodnes odborníci spekulují o tom, zda se panovníka někdo pokusil otrávit nebo zda se zranil při výcviku na rytířský turnaj. I poté, co se zotavil, údajně nebyla jeho chůze už nikdy zcela v pořádku. Dnešní lékaři jsou fascinování schopnostmi tehdejších zdravotníků, kteří dokázali vyléčit i takto komplikované zranění a zachránit králův život.

„Karel IV. utrpěl několik zranění v bitvách, například v Itálii u San Felice. Těžší zranění si přivodil při turnaji – poškozené obratle, prasklou čelist. V závěru života Karla IV. trápila dna, takže se těžko pohyboval. Zemřel na zápal plic v důsledku zlomeniny nohy v krčku,“ uvedl docent Jan Royt z Univerzity Karlovy.

Zdroj: World History Encyclopedia