Ve středověku se šlo rozvést kvůli impotenci. K jejímu prokázaní se využívali očití svědci

Jak se zmínilo už mnohokrát, koncept romantické lásky a z ní plynoucího manželství je historicky velmi mladá a nestandardní procedura. Většinu lidských dějin nebylo manželství žádný med a plnilo především společenské a ekonomické funkce. Ne nadarmo navíc označujeme přežité praktiky za „středověké“ – právě toto dlouhé a pro většinu obyvatel Evropy i náročné období máme spojeno s nelehkým životem a bizarními praktikami. A téma rozvodu samozřejmě není výjimkou.

Rozvod, nebo anulace?

Ve středověku bylo standardem, že manželství vzniklo domluvou rodičů budoucího ženicha a nevěsty. Smyslem takového konání byl samozřejmě oboustranně ekonomicky výhodný svazek, v důsledku čehož se však budoucí manželé před sňatkem leckdy ani neviděli. Nespokojenost v následném svazku a touha po jeho ukončení tedy nebyly nic zvláštního, k rozvodu však musely být velmi rozumné důvody.

Tím nejčastějším byla zpětně prokázaná pokrevní příbuznost, která samozřejmě i zabránila tomu, aby byli mladík a dívka vůbec oddáni; pokud se však na tento fakt přišlo až později, svazek mohl být rozdělen. Obdobně zásadním problémem byl i věk – vdavky většinou nebyly možné u dívek mladších 12 let a chlapců pod 14 let věku. Ke zrušení sňatku došlo také v případech prokázání předchozího manželského či klášterního slibu, čili pokud byl jeden z novomanželů zavázán už jinému partnerovi (či Bohu).

Tak či onak se však nejednalo o rozvod v dnešním slova smyslu, nýbrž o anulování (zrušení) manželství. To není ani dnes nic snadného. Vedle zmíněných důvodů však stojí za zmínku ještě jeden, který nespokojeným manželům skýtal přece jen určité pole působnosti – totiž impotence.

Problémy dokazování impotence

Britští historici například zmiňují případ z roku 1370, kdy se Tedia Lambhird chtěla rozvést s Johnem Saundirsonem právě z důvodu mužovy impotence. Důkazní břemeno však viselo na její straně, a tak žena musela prokázat, že její partner skutečně není schopen dostát manželským povinnostem. To se skutečně podařilo, a to díky dvěma očitým svědkům, kteří barvitě líčili, jak pár pozorovali při velmi neúspěšných tělesných radovánkách. Tato událost postačila k tomu, aby Tedia Lambhird spor vyhrála a dosáhla zrušení manželství.

Tento případ přitom nebyl nijak ojedinělý, na podobných základech stavělo své rozvodové snahy množství žen. Podle tehdejšího přístupu katolické církve si totiž byli manželé „dlužni“ tělesných radovánek, a tak neschopnost uspokojit partnera či partnerku byla zcela seriózní překážkou v pokračování manželství. Výpověď neuspokojené/ho však nestačila, a tak se ke slovu dostali i svědci. A pokud se očitých svědků nedostávalo, došlo na examinátory – přátelé a sousedé byli předvoláni, aby v rámci svých možností určili impotenci, jindy zase panenství či těhotenství těch, jež se ocitli před soudním dvorem.

Leckdy se přitom nejednalo jen o příbuzné a známé, nýbrž ruku k dílu přidaly i lokální sexuální pracovnice. Jak takové vyšetřování probíhalo, si nejspíš dokážete představit. Zní to obskurně, ale v pozdně středověké Anglii se jednalo o zcela vážný problém, o němž se dokonce skládaly básně či písně. Ženy v nich často (a barvitě) lamentovaly nad neschopností svých poloviček. Pochopitelně i tehdejší lékaři a šarlatáni se tématu chytli a vymýšleli způsoby, jak nefunkční tělesné údy přimět pomocí olejů, alkoholu či masážních technik ke spolupráci. Není snad třeba ani dodávat, že pakliže očitá svědectví či praktické testy nepřinesly jednoznačnou odpověď, byli k řešení choulostivé situace postupně přizvány další a další osoby…

Na závěr dodejme, že impotence jako důvod k rozvodu je dodnes legislativně uchycena v některých amerických státech – vyšetření erektilních dysfunkcí a souvisejících zdravotních neduhů však probíhá o poznání diskrétněji a vědečtěji. Můžeme si tedy vážit toho, kam jsme se napříč staletími jako globální společnost dostali a že je ve středověku těžko myslitelná instituce rozvodu už dávno dostupným únikem z dlouhodobě nenaplňujících závazků.