Vražda dívky probudila v Češích extrémní nenávist vůči Židům. Křivda není dodnes napravena

Byla středa, 29. března roku 1899. Teprve devatenáctiletá švadlenka Anežka Hrůzová se z Polné vracela domů do Malé Věžnice. Vrah se k ní přiblížil, když procházela okolo lesa. Uhodil ji do hlavy a začal ji škrtit provazem. Nakonec jí podřízl krk. Její téměř nahé tělo pečlivě schoval v hustém lesním porostu, kde ho až o tři dny později, v sobotu 1. dubna, během školní pátrací akce objevily děti.

Na místo činu se okamžitě seběhl celý dav a četníkům kvůli neopatrným lidem nezbylo mnoho stop, se kterými by mohli pracovat. I muži zákona strašlivý nález otřásl natolik, že zapomněli držet profesionální odstup. „Vždyť je podříznutá jako dobytče!“ a „Je podkošerována!“ ozývalo se z davu. A právě tyhle vyděšené a šokované reakce u Anežčina těla daly vzniknout domněnce, že byla zavražděna při židovském náboženském rituálu.

Antisemitismus po vraždě šířila i média

Stejně tak, jako jsme byli ještě před pár lety ochotní věřit zcela absurdním povídačkám o muslimech, tehdy mnoho lidí věřilo ještě ve středověku vzniklé báchorce o tom, že Židé vraždí křesťanské panny a jejich krev přidávají do macesů, křehkého chleba, který se tradičně podává během jednoho z nejdůležitějších a nejstarších židovských svátků. Pesach toho roku navíc končil právě o Velikonocích a Anežku našli o Bílé sobotě. Všechno tohle dohromady pak svázal způsob, jakým dívka zemřela – při rituální židovské porážce se zvíře podřezává a vykrví, aby maso bylo v souladu s kašrut – „košer“, jak říkáme v češtině.

Během vyšetřování četníkům přišel do cesty i Leopold Hilsner z polenského židovského ghetta; nevzdělaný, nedoučený švec a místní neoblíbený pobuda a tulák.

Možných pachatelů bylo víc, ale Hilsner byl „ideální podezřelý“. Našli mu nějakou nespecifickou červenou skvrnu na kalhotách, ve kterých skládal cihly, a lidem k přesvědčení o jeho vině stačilo prakticky jen to, že ho ze vsi odvedli v poutech. Antisemitské nálady ve společnosti byly spolu s různými pověrami o Židech tehdy opět moderní, šílenství, jaké se rozpoutalo při takzvané Hilsneriádě, se ale popisuje jen těžko a hlavně s těžkým srdcem.

Objevovaly se útoky na nevinné židovské obyvatele, nesnášenlivost, zkrátka temné stránky lidské povahy v celé své kráse. Zaujatí byli lidé napříč všemi společenskými vrstvami, tisk a bohužel i ti, kdo měli zůstat nestranní – vyšetřovatelé, kteří z Hilsnera dostali doznání, i rádoby nezávislý soud. Jeho předseda už tak antisemitsky naladěnou porotu předem přesvědčoval, že Hilsnerova účast na zločinu je „jistá věc“. Není divu, že Hilsner nakonec dostal od poroty trest smrti.

Boj o spravedlivý proces pokračuje

Našli se ale i lidé, kteří považovali způsob, jakým se vedlo vyšetřování, za nehorázný, a bojovali za spravedlivý proces. Mimo jiné i budoucí první československý prezident, tehdejší profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho angažování se v Hilsnerově procesu mu přineslo obrovskou nepopularitu až nenávist zfanatizované veřejnosti i posměch jeho studentů. Masarykovi šlo přitom primárně o spravedlivý soud a o to, aby případ nebyl vnímán jako židovská rituální vražda. Nikoli o Hilsnera samotného, o kterém se vyjadřoval nepříliš lichotivě.

Jeho protest spolu s posudky dalších znalců docílil toho, že se případ vrátil k projednání. Nedopadlo to o mnoho lépe. Hilsnerovi soud přidal ještě obvinění z další, dva roky staré vraždy, opět na základě pouze nepřímých důkazů a pochybných svědectví. Jako motiv ovšem tentokrát stanovil sexuální zločin, ačkoli v případě Anežky Hrůzové se znásilnění neprokázalo. A Hilsner opět dostal trest smrti.

Čtěte také: O kapitulaci Německa věděl dřív než zbytek světa. 50 let musel o dešifrovaném vzkazu mlčet

Císař František Josef I. v červnu 1901 změnil trest na doživotí a po osmnácti odseděných letech Hilsnerovi Karel I. udělil milost, nikdy ho ale nerehabilitovali. Hilsner si pak změnil jméno a živil se jako podomní obchodník. Zemřel 9. ledna 1928 na rakovinu.

Vídeňský lékař Petr Vašíček od roku 1996 usiloval o jeho rehabilitaci a o napadení rozsudku se hovořilo po následující dvě desetiletí. Nikdy k tomu ale nedošlo, naposledy odmítlo případ znovu otevřít pražské vrchní státní zastupitelství. Jestli byl Hilsner vinen, nebo ne se možná nikdy nedozvíme, měli bychom si ale pamatovat, že jeho soud rozhodně spravedlivý nebyl a jeho případ může sloužit jako ukázkový případ toho, proč by veřejné mínění mělo zůstat za dveřmi soudních síní.

Zdroj: Město Polná

Video, které jste mohli minout: Expert naznačil, proč se Gabčíkův samopal zasekl. A představil pistoli, která měnila dějiny