Nenávist vůči Židům nacisté opatrně vyvolali i sérií filmů

Jak nacisté poštvali Němce proti Židům? Nenávist opatrně vyvolala i série filmů

Kalanag: Hitlerův kouzelník - Tobis a antisemitismus

Nenávist vůči Židům nerozpoutali nacisté jen díky Hitlerovým plamenným projevům. Vydatně si pomáhali především tiskem, reklamou, rozhlasem a také filmy.

Budování třetí říše se neslo v duchu patosu, upínání se na vůdcovské principy a budování jednoty. Uctívání silného vůdce emočně svolným lidem bylo také spojeno s vyloučením Židů coby přirozených nepřátel árijského národa. Má-li národ zesílit, musí se zbavit nepřátel.

Vymyšlené spiknutí

Propaganda podporovala myšlenku jakéhosi mezinárodního spiknutí bohatých Židů, se kterým je třeba bojovat. Tato myšlenka byla široce podporována v kulturním průmyslu, mimo jiného i v odvětví filmu, jemuž byl na popud říšského ministra propagandy Josefa Goebbelse udělen úkol zachovat dojem německé jednoty a zároveň podporovat antisemitismus ve společnosti.

9 Zobrazit galerii

9 Zobrazit galerii

Antisemitské štvavé filmy, tzv. Hetzfilme, vznikaly částečně i v reakci na Křišťálovou noc, která se udála v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Filmy měly nejen omlouvat protižidovské nálady a zároveň je podporovat, ale také vypěstovat u občanů apatii vůči útokům na Židy a přispět k všeobecnému povědomí obyvatelstva, že vystěhování Židů je přirozeným krokem pro změnu k lepšímu životu v říši. Rasismus se měl zkrátka stát pevnou součástí německého života.

Útok filmem

Zároveň filmy hrály na city německého lidu, když ukazovaly „to lepší“ z německých tradic, co stojí za to připomenout a vyzdvihnout – a do kontrastu k tomu dávaly tehdejší reálie, které Německu škodí a měly by být odstraněny.

Mezi první zásadní antisemitské filmy patří například komedie Robert a Bertram z roku 1939, jejíž ukázku můžete vidět v dokumentu Kalanag: Hitlerův kouzelník v neděli odpoledne na Prima Zoom. Ta portrétovala Židy jako komické figury, které oponují hlavním postavám, ale zároveň nepředstavují nijak vážnou hrozbu. Film obsahoval v zásadě všechny tehdejší stereotypy, z nichž poskládal karikaturu Žida, jak ho tehdejší Němci viděli ve svých hlavách.

Alibismus Němců

Filmový antisemitismus ale nezůstával jen u prostého zesměšňování. Od roku 1940 začala vznikat historická dramata a dokumenty se silně štvavým podtextem. Mezi ně patřily například filmy jako Rothschildovi, Žid Süß, nebo Věčný Žid. Tyto filmy už vyobrazují Židy jako silně negativní figury a nutí publikum vnímat Židy ne jako směšné „podlidi“, ale jako regulérní hrozbu. Další zlom přišel v roce 1941, kdy se Židé objevují jako okrajové figury, jež sice aktivně staví překážky hlavním hrdinům, ale samy o sobě jsou zbaveny moci díky působení Adolfa Hitlera.

Třebaže antisemitský podtext byl tak výrazný, že se z něj prakticky stával text, německá vláda se k němu otevřeně nijak nehlásila. Goebbels vydal v dubnu 1940 příkaz médiím, jak má být o antisemitských filmech psáno: „Filmy, v nichž se Židé objeví, nemají být označeny jako antižidovské. Chceme, aby bylo naprosto zřejmé, že tyto filmy nejsou determinovány žádnými zaujatými úvahami, ale reflektují historická fakta tak, jak jsou.“

Důležité bylo, aby se protižidovské filmy nevnímaly jako protižidovské, protože tím by se antisemitismus stal pouze tvrzením jedné strany, něčím, čemu se dá oponovat. Nacisté ale potřebovali, aby se antisemitismus stal zcela nezpochybnitelnou pravdou doloženou historickými fakty. Následky tohoto snažení jsou bohužel viditelné dodnes.

Zdroj: Robert a Bertram 1939: Propaganda hodnot nacionálního socialismu jako interakce čtyř tematických rovin, Masarykova Univerzita, 2012