Propaganda a kult osobnosti: Kdo je využil jako první a jak fungovaly ve 20. století?

Denně jsme bombardováni zprávami se skrytými významy, denně jsme vystavováni nehoráznostem politiků, výrokům populistických vůdců, kteří nás krmí falešnými nadějemi, vyvolávají ve společnosti vášně a emoce. Jsme vystavováni mnohým nepravdám a demagogiím. Pravda je soustavně zlehčována, nevědomost oslavována.

Dobrá propaganda využívá naši potřebu něčemu věřit, naši vrozenou potřebu víry, naděje i naši touhu po magické formě posílení. Díky propagandě ztrácíme svou relativní nedůležitost ve vesmíru a stáváme se součástí něčeho vyššího, silnějšího, součástí velkého příběhu.

Vyprávění příběhů je mocný nástroj, jak lidi dojmout a zaujmout. Lidé odnepaměti chtějí věřit příběhům. Dobrá propaganda je dobrý a jednoduchý příběh – tady je nepřítel, tady hrdina. A tak funguje propaganda celá staletí, vezme nějaké specifické symboly, dá jim nadpřirozenou moc a stvoří například kult osobnosti.

Kult osobnosti – jednoduchá víra ve spasení

Využití propagandy k vytvoření kultu osobnosti sahá až k Alexandru Velikému, ten byl jedním z prvních vůdců, kteří pochopili, jak je důležité, jakým způsobem bude symbolizována jeho přítomnost. Byl jeden z největších propagandistů v dějinách, stal se bohem a udělal to vědomě. Byl prvním člověkem, který se musel potýkat s problémem, že má obrovské impérium a jak v něm má zajistit, aby v něj lidé věřili. Nelze být všude zároveň. Když tam ale nemůže být Alexandr, mohou tam být alespoň Alexandrovy sochy, mince s jeho portrétem. Ty putovaly i do nejvzdálenějších koutů jeho impéria a nesly jasné poselství: „Věřte ve mě a vše bude v pořádku,“ (Dějiny propagandy, Prima ZOOM, sobota 9. října, ve 22:10) Jednoduchá filozofie, mistrně využitá v nejúčinnějších formách propagandy v dějinách lidstva – v příbězích katolické církve, nacismu i v příběhu sovětského vůdce J. V. Stalina.

V sovětském válečném velkofilmu Pád Berlína z roku 1949 hraje hlavní roli herec zosobňující samotného Stalina jako moudrou a laskavou postavu, který obětuje všechno pro svoji zemi. Oslava vůdce, kterému stačí věřit a všechna nebezpečí jsou zažehnána. Pouhé tři roky po své smrti je Stalin oficiálně odsouzen jako vrah milionů svých vlastních lidí. Rozčarování ze Stalina je velmi výmluvné a vyplývá z něj několik poučení – jak propaganda ovlivňuje naši schopnost vnímání a myšlení, naši pozornost. Co všechno ze svého vědomí obětujeme, aby mohla pokračovat naše víra? Jednoduše, co všechno nechceme vědět?

Prozření malého Miloše Zemana

Naším zrcadlem bývají děti, tisíce dětí oplakávaly smrt Stalina, tisíce dětí v tehdejším Československu oplakávaly smrt českého představitele kultu osobnosti Klementa Gottwalda. Miloš Zeman ve svých vzpomínkách „Jak jsem se mýlil v politice“ uvádí, že svou první politickou chybu udělal již v devíti letech, když zemřel Klement Gottwald: „Vyjadřoval jsem dětskou lítost nad jeho smrtí a dodnes si vzpomínám na ustrašený obličej učitelky, která se mnou okázale souhlasila.“ Uvádí, že právě v tomto okamžiku vznikl jeho první impulz nedůvěry vůči informacím, které jsou nám předkládány k věření. (Zeman, 2005, s. 11)

Oblíbená postava vůdce spasitele nevymizela ani v moderních formách propagandy, nabyla jen nových „civilnějších“ podob a je propagována moderními prostředky masové komunikace. Jejich prostřednictvím jsou vůdci stále s námi, vstupují do našich obývacích pokojů, ložnic, nosíme je neustále při sobě i v kapsách u kalhot.