Skončil v nejdrsnějším vězení světa, i když byl nevinný. Dreyfusova aféra otřásla celou Francií

Tato kauza na konci 19. století polarizovala evropskou společnost a odhalila hluboce zakořeněný antisemitismus – který navzdory medializaci Dreyfusovy aféry přetrval řadu dalších dekád a do jisté míry jsme se jej nezbavili dodnes. Ale než se dostaneme k jejímu zásadnímu odkazu, připomeňme si několik klíčových bodů tohoto případu.

Nespravedlivé obvinění

Na podzim roku 1894 zajistila francouzská tajná služba dopis určený pro německou ambasádu. Bylo zřejmé, že nějaký důstojník francouzské armády je špehem Německého císařství. Na základě rozboru písma se nakonec došlo k závěru, že autorem depeše je Alfred Dreyfus, důstojník židovského původu. 15. října byl zatčen a obviněn z vlastizrady, v táhlém procesu během následujícího roku byl i odsouzen. Důstojník svou vinu popíral, nakonec však byl poslán na nucené práce na druhou stranu Atlantiku, konkrétně na Ďábelský ostrov u jihoamerické Francouzské Guyany. Tam se nacházelo vězení pro nejtěžší zločince, z něhož nešlo utéct – trefně jej vylíčil třeba slavný film Motýlek.

Zatímco si Dreyfus odpykával trest, nový šéf oddělení kontrašpionáže Georges Picquart v březnu 1896 náhodou narazil na podezřelou aktivitu majora Charlese Walsina-Esterhazyho. Z něj se nakonec vyklubal skutečný autor dopisu, za který byl odsouzen Dreyfus. Picquartova zjištění však armádní pohlaváry nezajímala a samotného vyšetřovatele stála místo.

Síla médií a rehabilitace

Obrovskou roli v případu odehrála i média. Spisovatel Émile Zola napsal novinový článek Jʼaccuse („Žaluji“), v němž jednoznačně věřil v Dreyfusovu nevinu a ostře se opřel do francouzského soudnictví. Za to si vysloužil vysokou finanční pokutu a hrozbu vězení, na což zareagoval emigrací do Londýna. Zola však nebyl zdaleka jedinou výraznou osobností, jež se za Dreyfuse postavila – zmiňme třeba další význačné spisovatele Marcela Prousta či Anatola Franceho, matematika Henri Poincarého, herečku Sarah Bernhardt nebo budoucího francouzského premiéra Georgese Clemenceaua. Soud s Dreyfusem rychle polarizoval společnost, snad každý musel mít na případ jasný názor. Ve francouzské společnosti došlo k rozdmýchání antisemitské nálady, najednou se bojovalo o mnohem víc než „pouze“ o osud jednoho muže.

#OnThisDay in 1898: Emile Zola's "J'Accuse" re the Dreyfus Affair was published (English Translation https://t.co/tukYAqulRp) #JAccuse #Zola #Dreyfus #Antisemitism pic.twitter.com/SVGqs0KYWi

— Washington Views (@WashingtonViews) January 13, 2021

V roce 1898 se Dreyfus dočkal obnovení procesu, v němž byl však opět odsouzen – armáda ještě nebyla připravená uznat svou chybu. A to navzdory faktu, že tou dobou už bylo zřejmé, že k prvotnímu Dreyfusovu odsouzení došlo na základě padělaných důkazů. Po tomto rozsudku Dreyfuse čekala alespoň prezidentská milost. V roce 1906 byl konečně rehabilitován a mohl se vrátit do armády – stejně jako Picquart. V ní však Dreyfus zůstal už jen pouhý rok, jelikož vinou nalomeného zdraví byl předčasně penzionován. Zemřel v roce 1935.

Odezvy až do současnosti

V našich zeměpisných šířkách se později odehrál podobný případ, během něhož byl Žid Leopold Hilsner obviněn z vraždy mladé dívky. Za Hilsnera se postavil i budoucí prezident Masaryk, každopádně se však jednalo o další potvrzení smutného faktu, že Židé nemají v Evropě na růžích ustláno – a další dekády to bohužel jen potvrdily. Pro nás může být dodnes inspirativní připomínka, jak snadno lze veřejnost zmanipulovat a názorově polarizovat. Slavný režisér Roman Polanski svým snímkem Žaluji! z roku 2019 ukázal, že tento případ může bez jakéhokoli umělého nafukování silně rezonovat i dnes.