Nenáviděný kardinál Richelieu ruinoval a vyvražďoval francouzský lid. Pomsta dostihla až jeho mrtvolu

Jednoho chladného zimního dne roku 1793 se vrata sorbonnské kaple roztřásla pod náporem rozlíceného davu francouzských revolucionářů. Když se davu povedlo je konečně vyrazit, krvelačně obklopil sarkofág ozdobený ležící sochou. Několik úderů kameny a dalšími nástroji ji brzy zbavilo jemných rysů. Ryčící lidé s jásotem vytáhli z hrobky rozkládající se mrtvolu a vyvlekli ji ven. Jediné, co se z ní dochovalo, je lebka rozťatá vedví.

Tak se francouzští revolucionáři pomstili za vykořisťování francouzského prostého lidu nenáviděnému Armandu-Jeanovi du Plessis, známému po většinu života jako rudá eminence, kardinál Richelieu. A vůbec jim nevadilo, že byl tou dobou už století a půl po smrti, protože to byly právě jeho činy, které vzpouru prostého lidu proti Ancien régime a absolutismu nechaly rozhořet. I většina z nás ho má zařazeného mezi padouchy kvůli dílům Alexandra Dumase, na kterých ovšem není mnoho pravdy. Historicky je totiž Richelieuova postava daleko rozporuplnější a jeho princip raison dÉtat (národní zájem) nade vše postupně přejala většina evropských států, včetně České republiky.

Mocný, mocnější a nejmocnější

Richelieu (rodinné jméno, pod nímž du Plessis později vystupoval) se narodil v roce 1585 do chudšího šlechtického rodu. Dospívat tehdy ve Francii nebyl žádný med, války střídal mor. Pikantní je, že se Richelieu, ačkoli údajně od mala tíhnul ke katolické víře, kvůli otci učil vojákem a ve dvaceti se podle některých zdrojů musel léčit s kapavkou. Pak ale zasáhl osud a on se musel stát biskupem (v pouhých 22 letech), aby si jeho rodina mohla nárokovat jisté finanční výhody, a tehdy jeho kariéra začala. Ke dvoru ho povolala Marie Medicejská, královna regentka, a tato mocí posedlá panovnice nad svým synem, Ludvíkem XIII., nějakou dobu vládla železnou pěstí.

Postupem času si však Ludvíka, jenž byl slabý a nerozhodný, obtočil okolo prstu právě Richelieu, který měl jeden čas působit jako smírčí element mezi rozkmotřenými monarchy, a Marie Medicejská se nakonec ani nestačila divit, jak o svou moc přišla. Richelieu po mnoho let před svou smrtí de facto vládl za Ludvíka. Vynikal intelektem, měl dokonale zvládnuté umění propagandy a neochvějně věřil, že silná, absolutistická francouzská monarchie je přesně ten systém, který země potřebuje. Zemi ovšem neměl ve spárech zrovna v jednoduchých časech: zuřila totiž třicetiletá válka. Dlouhotrvající katolicko-protestantské spory nicméně Richelieuho-politika obohatila o zcela nový rozměr – o politické spory s habsburskou hegemonií, které dynamiku do té doby náboženské války totálně proměnily.

Doma ve Francii Richelieu pomalu konsolidoval veškerou moc v zemi zpět do rukou monarchie, tedy vlastně do svých. Šlechtu kvůli tomu postupně násilnými nájezdy připravil o pevnosti a posléze rovnou i o tituly. Další překážku absolutismu, těžce vydobytá politická privilegia hugenotů, řešil ještě drastičtěji. Protestantskou baštu, třicetitisícové přístavní město La Rochelle, téměř vyhladil; v dramatické námořní bitvě a následném obléhání pod jeho vedením zemřelo v roce 1627 víc než 22 tisíc obyvatel.

Válečné výdaje Francii ovšem ruinovaly a odnášeli to ti nejchudší. Richelieu například uvalil na obyvatelstvo daně z půdy a ze soli. Bohatší se jim ovšem zpravidla dokázali vyhnout. Tady někde bychom pravděpodobně našli jeden z důvodů, proč s jeho ostatky měli potom francouzští lidoví revolucionáři potřebu zacházet tak, jak zacházeli, vzpoury a lidová povstání ale pochopitelně začaly bujet už během jeho života. Richelieu je nijak neváhal krvavě a nekompromisně potlačit. A vliv Francie (a tím i svůj) začal setrvale rozšiřovat také o kolonie v Americe.

Raison dÉtat a jídelní nůž

Asi není třeba dodávat, že měl Richelieu ke konci života obrovské množství nepřátel – včetně tehdejšího papeže. Aby také ne, církevní hodnoty, po staletí neodmyslitelně spjaté s francouzskou státní politikou, šly najednou stranou a plně je nahradila logika státního zájmu. Hlásal, že „člověk je nesmrtelný a bude spasen, stát ale nesmrtelný není a buď bude spasen nyní, nebo nikdy“. A tak se tento katolík klidně paktoval s protestantskými knížaty proti Habsburkům, což hlava katolické církve samozřejmě nemohla v klidu skousnout. Přesto ale Richelieua nikdo násilně neodstranil. Zemřel v nemoci, 4. prosince 1642 v 57 letech.

Existuje ovšem ještě jeden jeho odkaz, který jsme nezmínili. Je to věc, kterou každý z nás denně používá; Richelieu totiž považoval za extrémně nechutný jeden zlozvyk svých spolustolovníků. Špičkami nožů si ze zubů šťourali zbytky masa, které jim mezi nimi uvízly. A tak nechal Richelieu ostré nože vyměnit za jiné, speciálně vyrobené, které měly špičku tupou a obohatil svět kromě raison d’Etat také o jídelní nože.

Zdroj: TNSR.org