Jak Češi dobývali Slovensko: V klíčové válce došlo i na plamenomety a podfuk s lidožrouty

Horní Uhry, jak se oblast Slovenska po staletí nazývala, vojensky ovládali Maďaři, kteří se po rozpadu Rakouska-Uherska ocitli na straně poražených států. Češi naopak díky zahraničněpolitické aktivitě Tomáše G. Masaryka a působení československých legií v revolucí zmítaném Rusku patřili mezi spojence vítězné Dohody. Potíž byla v tom, že se v okamžiku vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 nacházela drtivá většina použitelných jednotek na bojištích v Itálii nebo ve Francii, případně až na Sibiři.

Obsadit Slovensko a vybojovat ho na Maďarech tak museli dobrovolníci. Jednalo se hlavně o Sokoly, české příslušníky rakousko-uherské armády nebo vojáky, kteří z ní zběhli a byli ochotní vzít znovu zbraň do ruky. Toto nesourodé a narychlo sebrané vojsko se pak mělo pokusit proniknout na Slovensko po železnici od západu na východ.

Žold dvě koruny denně

Klíčovou roli při formování českého úderu proti Slovensku sehrálo nádraží v Hodoníně ležícím vzdušnou čarou jen dva kilometry od hranic Slovenska. První ozbrojená jednotka, šlo o část 25. střeleckého pluku z rakouského Sankt Pöltenu, sem dorazila už 1. listopadu 1918. Posílili ji vojáci, kteří se léčili z různých zranění v okolních lazaretech, a už začátkem listopadu se stále ještě v rakouských uniformách a pod přísahou složenou rakouskému císaři začali první muži přesouvat na Slovensko.

Nový stát ale nespoléhal jen na dobrovolníky. O deset dnů později vyhlásil prozatímní Národní výbor vyhláškou „okamžitou mobilisaci dle uvedených ročníků k ochraně zájmů celostátních i soukromoprávních“. Jednalo se o ročníky 1896, 1897 a 1898, tedy o 22, 21 a 20leté muže ze všech obcí tehdejších okresů „hodonského, kyjovského, hustopečského, mikulovského, uhersko-hradišťského a uhersko-brodského“. Muži se měli nejbližším vlakem dostavit do Hodonína, přičemž kromě řádné stravy se jim mělo dostávat „do konečného rozřešení otázky žoldu 2 koruny denně“. Tak vznikla Slovácká brigáda, která 17. listopadu 1918 na hodonínském náměstí složila novou přísahu.

Válka obrněných vlaků

Jen lehce vyzbrojená dobrovolnická brigáda ale na slovenském území narazila na odhodlaného soupeře. Zejména maďarští námořníci, kteří z lodí přesedli na obrněné vlaky, dokázali v těžkých bojích Čechy zatlačit místy až zpět k moravsko-slovenské hranici. Těžké boje probíhaly v okolí Trnavy a Senice, jeden z maďarských obrněných vlaků zastavili dobrovolníci tím, že proti němu plnou rychlostí poslali lokomotivu.

Do bojů se na české straně zapojovaly stále další a další oddíly tak, jak postupně přicházely ze zázemí, a přes počáteční neúspěchy se postupně dařilo slovenské území obsazovat. V prosinci Čechoslováci dobyli Žilinu a Nitru a Maďaři ustoupili do Nových Zámků.

Východním směrem se po železnici s pomocí obrněného vlaku probíjelo šest pěších praporů, polovina jízdní eskadrony a jedna a půl dělostřelecké baterie. V cestě jim kromě Maďarů stáli i Poláci, kteří měli zálusk na Spiš, a také oddíly Slovenské ľudové republiky. Ta vznikla s pomocí Maďarů 11. prosince 1918, už 29. prosince po dobytí Košic Čechoslováky ale zanikla.

Samostatným cílem československých jednotek byl Prešpurk (německý Pressburg, maďarský Poszony), který slovenští legionáři na počest tehdejšího amerického prezidenta překřtili na Wilsonovo Mesto. Na čtyřicet procent zdejších obyvatel tvořili Němci, dalších 40 % pak Maďaři a o město měli zájem jak nově utvořené Rakousko, tak i Maďarsko.

Masaryk ale trval na obsazení Prešpurku s poukazem, že nová republika potřebuje přístup k Dunaji. Československé oddíly město po několika šarvátkách obsadily symbolicky na Nový rok 1919 a o tři měsíce později už se Prešpurk jmenoval Bratislava.

Maďarsko vrací úder

Boje v listopadu a prosinci 1918 skončily obsazením většiny území Slovenska československým vojskem, odpůrci společného státu Čechů a Slováků ale zdaleka neřekli své poslední slovo. V březnu 1919 se v Budapešti chopili moci komunisté v čele s Bélou Kunem, po vzoru ruských bolševiků nastolili diktaturu a vyslali vlastní Rudou armádu na Slovensko s cílem čerstvě ustavené hranice překreslit.

Maďaři v noci na 1. května 1919 přerušili telefonní spojení, v Komárně obsazeném Čechy vypnuli elektřinu a začali ostřelovat pozice československé armády – v té době tvořené také legionáři z Itálie a Francie – na druhém břehu Dunaje z děl. Přes řeku se na člunech a prámech přepravovala pěchota, která se ihned zapojila do bojů. Dramatickou situaci se českému vojsku podařilo zvládnout i s pomocí plamenometů.

Boje o Komárno ale byly jen začátkem mohutné maďarské ofenzívy, která začala na konci května 1919 a směřovala na Levice, Nové Zámky, Lučenec, Zvolen a Banskou Bystricu. Na východě pak maďarské oddíly směřovaly na Košice a Prešov, kde se měly spojit s oddíly nově utvořené Slovenské republiky rad, která stejně jako její maďarská jmenovkyně usilovala o rozšíření komunistické diktatury na co největší území střední a východní Evropy.

Na počátku června 1919 se maďarští bolševici u Jasova západně od Košic dostali do těžkých bojů s jednotkami 54. pěšího pluku, které zde čelily maďarskému obrněnému vlaku vyzbrojenému čtyřmi děly. Legionářské posily ale výrazně pomohly vyztužit zdejší obranu a pozvednout otřesenou morálku. Bojovalo se i u Bardějova a na Spiši, kde se do akce znovu pustili také Poláci. Jižní část Podkarpatské Rusi pak obsadili Rumuni a československým vojskům na východě Slovenska hrozilo obklíčení.

May 1919, in the photo with binoculars Colonel Josef Šnejdárek, winner of the battle of Zvolen against the troops of the Hungary Soviet Republic pic.twitter.com/8GxfEJoewG

— Mountain Ğeneral (@MountainGenera) May 20, 2021

Senegalci generála Šnejdárka

Kritickou situaci kolem Zvolena a Banské Štiavnice dostal na starost plukovník a pozdější generál Josef Šnejdárek. Veterán legionářských bojů v Itálii, který vedl v lednu 1919 československou armádu v sedmidenní válce s Polskem, převzal velení otřesené 2. divize zatlačené hluboko na severozápad, zastavil ústup a začal útočit.

Proti Maďarům Šnejdárek využíval i vojenské lsti. Příslušníci jedné roty dostali například rozkaz natřít se na černo a jezdit po místních nádražích s úkolem vzbudit zdání, že Čechoslovákům dorazili na pomoc francouzští Senegalci. Maďaři se domnělých lidožroutů proslulých svou krutostí báli natolik, že při zmínce o nich opouštěli své pozice a vrhali se do řeky Hron, přestože neuměli plavat.

Šnejdárek nakonec bitvu o Zvolen vyhrál, na jiných místech ale situace zůstávala kritická. Těžké boje probíhaly u Levice na Hronu a československé straně bylo stále více jasné, že bez politického tlaku a hrozby vojenské intervence ze strany západních mocností Maďary, Rumuny a Poláky ze slovenského území sama nevytlačí.

Pod tlakem mírové konference probíhající v Paříži pak bylo 23. června podepsáno příměří s tím, že se maďarská vojska do 7. července stáhla. Slovenská republika rad zanikla, její vedení prchlo do Maďarska a území, které kontrolovala, bylo obsazeno československým vojskem. Maďarská republika rad přestala existovat 1. srpna 1919 a spolu s ní hrozba konfliktu mezi Československem a Maďarskem definitivně zmizela.

ZDROJ: Vojenská historický ústav Praha