Když Češi válčili s Polskem: Sedmidenní válka proti nám poštvala Poláky, ti nám to po Mnichovu vrátili

Na naši válku s Polskem z roku 1919 se často a rádo zapomíná a minulý režim se ji z pochopitelných důvodů snažil z paměti lidí a hlavně učebnic historie vymazat úplně. Bojovaly proti sobě dva slovanské národy, které navíc jen několik měsíců před tím znovuobnovily svou státnost.

Tahle zdánlivá lapálie z období vzniku samostatného Československa měla přitom dalekosáhlé důsledky. Pouhých sedm dnů trvající konflikt z ledna 1919 nechal mezi Prahou a Varšavou trpkou pachuť, která o dvě desetiletí později dočasně vehnala Polsko na stranu hitlerovského Německa.

Kdo proti komu bojoval?

Československé síly v Těšínsku tvořily dva legionářské pluky pod velením plukovníka Josefa Šnejdárka – šlo o deset pěších praporů, jízdní eskadronu a tři dělostřelecké baterie, celkem asi 3 000 vojáků. Polským silám velel plukovník Franciszek Latinik, který se mohl opřít o přibližně 1 000 mužů rozdělených do 15 pěších rot, jedné dělostřelecké baterie a dvou jízdních čet.

Podle historika Jana Drnka se Šnejdárek snažil doručit polskému velení ultimátum, ale plukovník Latinik se na oplátku pokusil celou delegaci vyjednávajících důstojníků v čele se Šnejdárkem zatknout. To se nepodařilo a vyjednavači unikli.

Vojenské akce začaly 23. ledna 1919 útokem československých jednotek, které brzy obsadily celý uhelný revír a 27. ledna vstoupily do vyklizeného Těšína. Poslední lednový den se Čechoslováci probili až k Visle na čáře Strumeň–Skočov–Ustroň, kde se zastavili.

Po sedmi dnech bojů zaznamenalo československé vojsko 53 mrtvých a 187 zraněných vojáků, zajmout se podařilo 593 Poláků. Ti hlásili 92 padlých, 855 zraněných a kolem 800 dezertérů. Podle Jana Drnka Poláci nezajali jediného československého vojáka, zato ale na svém území internovali 551 českých civilistů, z nichž 39 zemřelo v táboře Dabiu u Krakova.

Příkaz zastavit úspěšně probíhající československou ofenzivu přišel až z Paříže, kde ve Versailles probíhala mírová konference o uspořádání Evropy po první světové válce. Tehdejší americký prezident Woodrow Wilson, který přistoupil a nakonec i aktivně podpořil myšlenku vzniku nových států ve střední Evropě včetně Československa, požadoval už 24. ledna 1919 zastavení všech bojových akcí a násilných okupací.

Od 1. února 1919 tak vstoupilo v Těšínsku v platnost příměří, na jehož základě proběhla mezinárodní arbitráž. Ta o rok později přiřkla část Těšínska obsazeného československými jednotkami v lednové sedmidenní válce Polsku. I tak ale Československo udrželo kontrolu nad podstatnou částí uhelné pánve a také nad strategickou železnicí vedoucí Jablunkovským průsmykem na Slovensko. Poláci také neobhájili své nároky na Oravu a Spiš.

Proč bylo Těšínsko tak zajímavé?

Těšínské knížectví vzniklo v roce 1281 a polský stát ve 14. století potvrdil jeho lenní závislost na českém králi (tehdy to byl Jan Lucemburský). Po včlenění českého státu do Habsburské říše se k Vídni přimklo i Těšínsko, což trvalo až do roku 1918. Po vzniku samostatného Československa 28. října 1918 a znovuobnovení polského státu 14. listopadu 1918 začali na území národnostně smíšeného Těšínska vznášet nárok jak Poláci, tak Československo. Oblast byla tradičně průmyslově vyspělá s množstvím dolů, hutí a železáren. Procházela tudy i strategická železnice na Slovensko.

Situace mezi oběma státy se zhoršila poté, co 17. prosince 1918 přijal v Praze první český premiér Karel Kramář polskou delegaci, která chtěla o osudu Těšínska vyjednávat. Kramář tehdy zazlíval Polákům, že bojují s Ruskem, a vznesl nárok na celé území Těšínska. Polsko reagovalo vypsáním všeobecných voleb na 26. ledna 1919, čemuž ale československý útok z 23. ledna zabránil.

Rozdělení Těšínska Polsko neuznalo a v září 1938 se s požadavkem na jeho připojení ohlásilo v Praze ve chvíli, kdy vrcholila sudetoněmecká krize. Polský diplomatický tlak podpořený soustřeďováním početných jednotek na polsko-československé hranici byl jedním z důvodů, proč se prezident Edvard Beneš rozhodl vydat Německu pohraničí bez boje.