Krvavé maďarské povstání skončilo tisícovkami mrtvých civilistů a popravami. Maršál Koněv byl nemilosrdný

Když 23. října 1956 stotisícová demonstrace v centru Budapešti svrhla 16 metrů vysokou sochu J. V. Stalina, nikdo netušil, že Maďarsko čeká krvavý podzim. O dva dny později příslušníci maďarské tajné policie ÁVH (Államvédelmi Hatóság – Státní zpravodajský úřad) ukrytí na střechách domů začali střílet do demonstrantů a na 200 jich zabili. Sovětské tanky rozmístěné v centru Budapešti se přidaly, začala regulérní městská válka.

Sehnat zbraně, se kterými by bylo možné odrazit sovětskou Rudou armádu, bylo pro Maďary na podzim 1956 otázkou života a smrti. Maďarská armáda, která zčásti s povstalci sympatizovala, sice rozdala části vzbouřenců lehké zbraně, těžší kusy ale chyběly. Proti sovětským tankům se tak uplatňovaly hlavně nejrůznější podomácku vyráběné Molotovovy koktejl.

John Sadovy - Hungarian Revolution, 1956
Col Pal Maleter, defected to the rebels when he was told to take five tanks to fight them, making him a national hero. pic.twitter.com/72S2yNu5At

— Alberto Steinfeld (@jatustein) September 5, 2019

Dvoumetrový tankista

Pál Maléter byl v každém hloučku lidí vidět už z dálky. Tento mimořádně vysoký a hubený rodák z Prešova měřil dva metry a jeho výšku ještě podtrhovala ledabyle nasazená tankistická kukla.

Před válkou studoval Maléter medicínu na Karlově univerzitě v Praze, studia ale nedokončil a zapsal se na vojenskou akademii. Sloužil v Košicích, v roce 1944 bojoval na východní frontě, byl zraněn a padl do sovětského zajetí. Přesvědčil ale Sověty, aby ho vysadili v Transylvánii, kde pak bojoval jako partyzán proti Němcům.

Plukovník Maléter dostal 25. října 1956 s kadety a pěti tanky zjednat pořádek k budapešťským kasárnám Kilián, kde už od časného rána probíhaly boje mezi povstalci a sovětskými jednotkami podporovanými vojáky z kasáren. Malétér se skutečně do bojů s povstalci zapojil, nakonec ale i s posádkou kasáren a svými tanky přešel na jejich stranu.

The Hungarian Revolution of 1956.

🇭🇺 pic.twitter.com/GcbobXmYT1

— Visegrád 24 (@visegrad24) October 18, 2021

Příliš krátký oddech

Tanková výzbroj Sovětů i Maďarů se v té době opírala shodně o model T-34/85, k vidění ale byla i samohybná děla, 120mm houfnice a nové tanky T-54. Sehnat munici do nemnoha povstaleckých tanků nebylo snadné. Povstalci se proto snažili získat dělostřelecké náboje z poškozených nebo zničených sovětských strojů.

Boje v ulicích se pro Sověty nevyvíjely příznivě, takže se 30. října z Budapešti raději stáhli. Povstalci a vojáci, jako byl plukovník Maléter, ale neměli čas oslavovat. Už 4. listopadu 1956 byly sovětské tanky zpět. Tentokrát jich bylo více než 1 200 a velel jim maršál Ivan Stěpanovič Koněv. A ten se rozhodně nechystal vyjednávat.

Rudá armáda vyhlásila bojové heslo Hrom 444 a kromě Budapešti zaútočila koordinovaně i na další velká maďarská města. Do bojů se zapojily i bombardéry a nové stíhačky MiG-15. Povstalci odolávali týden, někde o pár dnů déle.

Sovětský vůdce Nikita Chruščov předvedl v Maďarsku tvrdou ruku. Zahynulo nejméně 2 500 civilistů, tisíce dalších byly zraněny. Na 300 000 Maďarů emigrovalo. Pokus Maďarů vymanit se vlivu Moskvy a jít vlastní cestou – Maďarsko během povstání požádalo o přijetí do OSN a vystoupilo z varšavského paktu – utopily sovětské tanky v krvi. Sověti dosadili do vedení země Jánose Kádára, který jako spolehlivý soudruh vedl Maďarsko až do května 1988.

Tragický konec plukovníka Malétera

Přestože ho od toho kolegové zrazovali, vydal se plukovník Maléter v době nejtvrdších bojů jako vyjednavač do hlavního štábu Rudé armády. Tam ho zatkl šéf KGB a po výsleších ho předal maďarským úřadům.

V roce 1958 byl Maléter spolu s předsedou vlády Imrem Nagyem a dalšími představiteli povstání v procesu řízeném sovětskou KGB odsouzen k trestu smrti a popraven. Těla skončila v jámě na dvoře věznice zasypaná stavebním odpadem. V roce 1961 těla tajně vyzvedli, zabalili do asfaltového papíru a přesunuli na hřbitov Újköztemető. Oficiálně byla jejich smrt oznámena až v roce 1967.

Odkaz na obrázkovou licenci Creative Commons.

ZDROJ: Vojenský historický ústav