Před 63 lety v Tibetu začalo krvavé národní povstání. Do ulic vyrazilo přes 300 tisíc lidí

Anektovaný Tibet

Dělostřelecké granáty bombardovaly palác Norbulingka v tibetské Lhase. Zatímco hrstka špatně vyzbrojené tibetské armády zoufale bojovala proti Čínské lidově-osvobozenecké armádě, staleté sídlo tibetského duchovního vůdce se rozpadlo. Mezitím, uprostřed zasněžených himálajských plání, se dospívající dalajláma po boku svých stráží vydal na dvoutýdenní cestu do Indie. Svým útěkem tak započal exilovou vládu, která trvá dodnes.

Zárodky tibetského povstání sahají do roku 1949, kdy komunisté v čele s Mao Ce-tungem zvítězili v občanské válce s nacionalisty. Brzy nato se hlava nově vzniklé komunistické Čínské lidové republiky obrátila na západ. Mao Ce-tung se rozhodl tibetský lid „osvobodit“ od nadvlády dalajlámy a připojit území ke své zemi. Zformované čínské jednotky rozdrtily malé skupinky ozbrojených sil během pouhých několika týdnů. Peking následně připravil tzv. Sedmnáctibodovou dohodu, kterou byli tibetští úředníci nuceni podepsat.

Zemědělský útisk

Podle dohody byla soukromá půda socializována a poté „spravedlivě“ přerozdělena. Praxe byla asi taková, že veškerý ječmen a jiné vyprodukované plodiny připadly čínské vládě podle komunistických principů. Nějaký proviant sice dostali zemědělci, ovšem valnou většinu spořádala znepřátelená okupační vojska. Domácí Tibeťané tak začali strádat a hladovět.

Tibetští zemědělci byli stále více utlačování a o svobodném řemesle nemohla být ani řeč. Desetitisíce nespokojenců začaly tvořit organizované ozbrojené skupiny odporu. Rostoucí nepokoje přiživily stále tvrdší represe čínské armády. Rostla jejich četnost a brutalita, která zahrnovala zneužívání tibetských buddhistických mnichů a jeptišek. Komunisté své strašlivé počínání ospravedlňovali tím, že právě mniši slouží jako poslové partyzánských bojovníků. Nestabilitu a hrozící nebezpečí vycítil již dospělý dalajláma, kterého stále agresivnější čínští komunisté konejšili snížením reforem a redukcí čínských úředníků. Peking však přislíbené závazky nikdy nedodržel. Napětí rostlo a již v roce 1958 se k válečnému odporu uchýlilo kolem 80 tisíc Tibeťanů.

Cesta do exilu

Pomyslné poslední semínko zaseli čínští vůdci pozvánkou tibetského duchovního na divadelní představení. Všímavé hlavy prozíravě vycítily plánovaný únos, což jen potvrdila žádost o to, aby přišel dalajláma bez ochranky. Oním dnem byl 10. březen roku 1959, kdy se do ulic Tibetu vydalo přes 300 tisíc lidí. Kolem paláce Norbulingka se shromáždily desetitisíce protestujících, kteří vlastními těly vytvořili kolem letního sídla dalajlámů doslova živoucí kordon. Tibeťané věřili, že svým počínáním dalajlámu od komunistických spárů ochrání.

Demonstrace pokračovaly i další dny. Komunističtí okupanti byli opakovaně vyzýváni ke stažení z Tibetu a napětí stále sílilo. V ulicích měst rostly barikády a jak tibetská, tak čínská armáda se přesouvaly ke strategickým pozicím. Dalajláma zprvu svůj oddaný lid přemlouval k utišení zbraní. Brzy však i mírumilovný duchovní vycítil neodvratitelné nebezpečí. Dělostřelectvo okupačních jednotek se totiž přesunulo na dostřel paláce Norbulingk, tudíž dokonce i jinak klidný vůdce souhlasil se svojí evakuací. Tibetští velitelé připravili útěk na 15. března, přičemž již o dva dny později zasáhly dělostřelecké granáty dalajlámovo původní útočiště. V tuto dobu byl ovšem tibetský vůdce již na čtrnáctidenní cestě směr Indie.

Statisícový masakr

Odhodlaná tibetská armáda se postavila komunistickým vetřelcům, ovšem vůči početní převaze neměla nejmenší šanci. Přibližně třítisícové vojsko navíc disponovalo zastaralou technikou. Během několika dní na Norbulingk dopadly tisíce dělostřeleckých granátů, jejichž smrtící poslání připravilo o život neznámé množství lidí. Celkově bylo zabito 87 tisíc Tibeťanů, zatímco dalších 80 tisíc uteklo do sousedních zemí. Pozdější regionální sčítání lidu postrádalo přibližně 300 tisíc obyvatel. Jaká část z nich byla zabita, tajně uvězněna nebo utekla do exilu, není dodnes zřejmé. Zničujícímu útoku ovšem mimo populace neodolaly ani mnohé památky a kláštery, jejichž útroby schraňovaly staleté buddhistické texty a umělecká díla.

Exilová vláda pokračuje

Přestože Peking od velkého tibetského povstání investoval do zlepšení infrastruktury tibetského regionu velké finanční prostředky, původní obyvatelstvo je postupně číselně vytlačováno čínskými přistěhovalci. Ještě dnes je dalajláma stále hlavou exilové tibetské vlády sídlící v indickém městě Dharamsala. Právě odtud prosazuje zvýšenou autonomii pro Tibet, ovšem čínská vláda se většinou k zásadnějšímu jednání nemá. Ani obyvatelé Tibetu nezůstávají v ústraní. Často vyrážejí do ulic, pravidelně pak od 10. do 19. března, což jsou právě významná data tibetského povstání.