Pražské červnové povstání skončilo masakrem. O všem rozhodla nekompromisní děla

Je časné ráno, 15. června roku 1848. Praha doutná a je plná improvizovaných barikád. Nad městem se začíná rozednívat a povstalci se pomalu probouzejí. Každou chvíli už začne další den, během nějž se město promění v bitevní pole… Jenže když se začnou ozývat první armádní děla, nastane mezi rebely panika: Odkud to pálí? Za chvíli je jasno. Windischgrätz v noci svoje vojska tajně přesunul na druhý břeh Vltavy a vojáci z Petřína, Strahova a Letné teď pohodlně ostřelují celé Staré Město.

Jako soudek střelného prachu

Roku 1848 se neříká „revoluční“ jen tak pro nic za nic. Nespokojenost s autoritativními vládami se Evropou valila jako povodeň. Na území Česka se ale věci pomalu hýbaly k lepším zítřkům. Liberálové si postupně vymohli zrovnoprávnění němčiny a češtiny. Ustanovil se Národní výbor, a dokonce se od 2. června konal i Slovanský sjezd.

Jenže atmosféra v Praze houstla. Radikální demokraté byli horké hlavy. Aby taky ne, většinu z nich tvořili mladí lidé – a těm připadalo, že všechno postupuje strašlivě pomalu a neuspokojivě. Ne nadarmo se říká, stáří k poradě, mládí k boji… Na druhou stranu člověk, kterého Rakousko-Uhersko vyslalo, aby situaci uklidnil, zemský vojenský velitel, kníže Alfred Windischgrätz, v tomhle úkolu jednoznačně selhal.

Mohlo by vás zajímat: Poprava Ludvíka XVI. si nebrala servítky. Poslední slova nedokončil, sťal ho slavný kat

Na Invalidovně uspořádal pompézní vojenskou přehlídku a hned den nato, 8. června, nechal ještě na Vyšehradě a Petříně rozestavět děla, aby měl Prahu „pěkně na mušce“. Studenti hlasitě požadovali jejich stažení a odpovědí jim bylo povolání posil z Kutné Hory a Hradce Králové.

12. června bylo Svatodušní pondělí a atmosféra v hlavním městě tou dobou už připomínala sud střelného prachu – jen vybuchnout. Zhruba 20 tisíc lidí kvůli tomu taky město raději opustilo. A dobře udělali. Po mši na Koňském trhu se totiž zradikalizovaný dav pobízený studentskými radikály vydal ke generálnímu ředitelství armády, kde se střetl s vojáky. Jednou z prvních obětí se stala manželka generála Windischgrätze. Zasáhla ji zbloudilá kulka přímo u nich doma.

57 mrtvých

Výtržnosti se šířily jako lavina. V ulicích začaly růst barikády, hlavně v okolí Klementina na Starém Městě. Poblíž, v areálu patřícím ke Karlově univerzitě, si rebelové zřídili velitelství. Hned prvního dne si připsali obrovský úspěch – do rukou jim padlo cenné rukojmí, guberniální prezident, hrabě Thun. Liberálové ale radikály nakonec přesvědčili, aby jej vyměnili za některé zadržené revolucionáře.

Přečtěte si také: 17. listopad 1989 začala revoluce, která změnila osud Čechů (osobní zpovědi)

Když boje neutichly ani 14. června, rozhodl se Windischgrätz tajně přestěhovat dělostřelce, a tehdy začal skutečný masakr. Kanonáda působila obrovské škody, město hořelo a lidé v ulicích umírali. Většina rebelů měla jen pušky a šavle, které v boji proti kanonům byly zcela bezcenné. Z venkova sice rebelům spěchaly na pomoc posily, armáda je však vyhmátla a odzbrojila dřív, než se vůbec zvládly k povstalcům připojit. 17. června se Praha Windischgrätzovi vzdala. V bojích zahynulo 43 rebelů. 63 jich bylo zraněno. Vojáci taky utrpěli ztráty. Domů se už nikdy nevrátilo 14 z nich.

Krok zpět

18. června armáda vyhlásila nad Prahou a blízkým okolím stav obležení a začalo se zatýkat. Ve srovnání s tím, co se dělo například v Maďarsku, byly ale následky pražské revolty velice mírné a do konce září byli zatčení většinou z vězení pryč. Veškerá liberály pracně vydobytá privilegia nicméně byla okamžitě ta tam, včetně možnosti svolat volený český zemský sněm. A tak se povstání ukázalo nejen jako úplně zbytečné, ale dokonce jako vyloženě kontraproduktivní.

Zdroj: AV ČR