Vzpoura v Boce Kotorské: Rebélie 4 000 námořníků byla razantně potlačena. Účastnili se jí i Češi

Křižník Sankt Georg

SMS Sankt Georg byl třetí a poslední postavený pancéřový křižník rakousko-uherského námořnictva. Jednalo se o nejmodernější plavidlo tohoto typu, které křižovalo na vlnách světového oceánu pod rakousko-uherskou vlajkou.

V průběhu 1. světové války měl za úkol především krýt operace lehkých sil. Jakmile opadlo válečné běsnění (a nikdo netušil, že bude stačit pouhopouhých 21 let, aby vypukla válka druhá, ještě strašnější), byl Sankt Georg předán Velké Británii, kde došlo k jeho sešrotování. Ovšem celou dobu ho provázela pověst lodi, na níž 2. února 1918 vypuklo velké povstání, kterého se v konečném důsledku zúčastnilo 3 000–4 000 (podle některých zdrojů až 6 000) námořníků. Zároveň s křižníkem vypukla vzpoura na ubytovací lodi Gäa, ovšem o té se literatura nezmiňuje tak často.

Kde udělali „soudruzi“ z Rakouska-Uherska chybu?

Na to, jak jsme i v rámci Rakouska-Uherska byli malá země (Československo tehdy neexistovalo), na lodích i ponorkách byli Čechoslováci poměrně hojně zastoupení. Mimo jiné proto, že byli často technicky vzdělaní a manuálně šikovní. Ostatně rakousko-uherské křižníky byly běžně vyzbrojovány děly z dílen Škodovky. Nikdo nepředpokládal, že by služba na lodi byla jednoduchou záležitostí, ale podmínky, které se zhoršovaly, jednou musely dospět do bodu zlomu. Nedostatečná strava i hygiena, důstojnictvo, jež si na úkor svých námořníků „přilepšovalo“ do vlastních kapes, a v neposlední řadě i neudělování dovolené někdy i po několik let služby nakonec vyústilo ve vzpouru. Slovo vzpoura se moc neužívalo, spíše se hlásala „manifestace za mír“.

Výstřel z křižníku

Tak jako výstřel z Aurory měl údajně odstartovat Velkou říjnovou socialistickou revoluci, která na dlouhé desítky let změnila běh dějin, tak i výstřel SMS Sankt Georg měl odstartovat povstání v Boce Kotorské, válečném přístavu rakousko-uherského loďstva a základně hydroplánů a německých ponorek. Námořníci odzbrojili své důstojníky, mezi prvními velitele křižníkové flotily kontradmirála Alexandra Hansu, a začali šířit povstalecké nálady. Hansa byl sice na lodi uvězněn, nicméně mohl dále komunikovat s velitelstvím a informovat ho o aktuální situaci.

Vzbouřenci vypracovali devítibodový dokument „Co chceme“ (autoři se pod něj podepsali jako námořnický komitét), v němž požadovali okamžité uzavření míru, zlepšení stravy, více dovolených či zaručení beztrestnosti pro účastníky demonstrace. Nic z výše zmíněných požadavků nezní moc jako mírová manifestace. Druhý den vzpoury byl předsedou lodního komitétu zvolen český Němec František Rasch, postupně ale začala mezi námořníky narůstat skepse a záliv byl navíc dalšími loděmi uzavřen, aby se zabránilo vyplutí lodí vzbouřenců. Vzpoura skončila 3. února kapitulací vzbouřenců.

Důvodem, proč nakonec došlo k potlačení vzpoury, uvěznění stovek námořníků a popravám jejich vůdců, byla vnitřní nejednotnost povstalců. Akce začala poměrně spontánně a už v řádech hodin se proti ní začala tvořit účinná obrana. Už v noci z 1. na 2. února začalo rakousko-uherské velení organizovat potlačení vzpoury. Vzpoura trvala sotva 2 dny. Po jejím potlačení bylo na 800 námořníků převezeno na břeh, 432 z nich bylo do konce války souzeno a další čtyři byli 11. února 1918 popraveni zastřelením u hřbitovní zdi ve Skaljari. Byli to František Rasch, Anton Grabar (poddůstojník ze základny Kumbar), Jerko Sisgorič (kulometčík z lodi Sankt Georg) a Mate Berničevič (kulometčík z Gäa). Probíhající soudní procesy přerušil až konec války. Malé části vedení vzbouřenců se podařilo v hydroplánu ulétnout do Itálie.

Zdroj: History Today