Alternativní historie: Co kdyby Německo vyhrálo první světovou válku?

Historické spekulace nad vítězství Německa ve světové válce se nejčastěji zaměřují na konflikt z let 1939 až 1945 – ještě před tím, než se k moci však dostal Hitler, proběhla první světová válka. Také v jejím případě existuje debata nad tím, jak alternativně mohla dopadnout. A jak by tato změna ovlivnila následující svět včetně potenciální druhé světové války. Německo totiž co do vyhlídek na vítězství nebylo bez šance.

První světová válka

Potenciální průlom mělo Německo, potažmo Centrální mocnosti, na dosah již zkraje konfliktu, ale také před jeho finišem. Pokud by německé síly již v roce 1914 završily své tažení dobytím Paříže, mohlo se jim podařit přinutit Francii k příměří. Britské síly na kontinentu by se opět ocitly v přečíslení, musely by se stáhnout, a Německo by mělo volné ruce k porážce carského Ruska. Právě takový byl ostatně přímo cíl německého válečného plánu.

Druhé potenciální okno se otevřelo ke konci války poté, co ruská občanská válka znamenala de facto uzavření východní fronty. Německu se najednou otevřela šance přesunout východní divize na západ a pokusit se o definitivní průlom, který by obešel obranné linie a – opět – mohl zamířit k Paříži. Vyčerpaný německý průmysl a armáda však nebyla s to zahájit úspěšnou ofenzivu dříve, než na kontinent dorazily ve velkém americké posily.

Kde udělalo Německo chybu?

Jak víme z historie, ani jeden scénář se nenaplnil. Snad kdyby se rakousko-uherským silám dařilo na bojišti lépe a Německo nemuselo při cestě do Francie vybojovat průchod Belgií, mělo v roce 1914 lepší šanci zvítězit. Totéž lze říct i o roce 1918 – pokud by došlo na ukončení bojů na východě o něco dříve, německá ekonomika nebyla na pokraji úplného vyčerpání a americké síly byly ještě daleko, mohlo být leccos jinak. Historie však pro „co kdyby?“ neměla pochopení. Klíčem k vítězství byla tak či onak kapitulace Paříže. Kdyby na průlom Centrálních mocností přece jenom došlo, britské a americké síly na kontinentu mohly utrpět vážné ztráty.

Po příměří s rozbitým Ruskem a kapitulaci Francie by se britské zámořské kolonie mohly rovněž ocitnout v ohrožení, a Německo by tak mělo v ruce značný argument pro vyjednání příměří i s Londýnem. V roce 1918 byla nechuť bojovat vysoká na obou stranách, a i proto se Dohoda ve skutečné historii spokojila s kapitulací bez "skutečného" postupu na Berlín, který byl třeba v roce 1945. Tentýž scénář by mohl nastat i v případě německého průlomu na západní frontě, jenom obráceně. Šance na jakési "inverzní Versailles", kdy by Londýn přijal mír po výrazném německém průlomu a kapitulaci Francie, tak byly po čtyřech letech válčení rozhodně nenulové.

Amerika na straně Němců?

Pokud by konflikt skončil před větším zapojením USA, mohl pak Washington zcela obejít. A to navíc nepočítáme-li rovněž další alternativní scénář, při němž by USA bojovalo na německé straně – pro ten by ovšem německá diplomacie musela tuto možnost zvažovat minimálně několik desetiletí před rokem 1914.

Čistě neutrálně lze říct, že německé vítězství v letech 1914 i 1918 by bylo vážnou porážkou francouzských a britských impérií. Neznamenalo by to automaticky rozšíření tehdejšího německého impéria – pokud konflikt něco prokázal, pak faktickou neschopnost Berlína udržet svých několik málo zámořských držav funkčních. Vítězství Centrálních mocností by zřejmě rovněž zamezilo rozpadu Rakouska-Uherska, ačkoliv by stále mohlo vést k jeho federalizaci. Československa bychom nedočkali. Alespoň tedy ne v roce 1918.

Lepší svět?

Zřejmě nejvíce oblíbený je však argument, podle něhož by vítězství Centrálních mocností v první světové válce automaticky zamezilo nástupu Adolfa Hitlera k moci a následnému příchodu podstatně zrůdnější Třetí říše. Lze chápat proč – Hitlerovu režimu a jeho radikalismu značně pomohla jak hospodářská krize, tak i teze, že Německu "příměří vnutili" zrádci ve vlastních řadách. Nejčastěji pak byli jako takovíto skloňováni právě Židé. Skutečnost, že se Dohoda neobtěžovala s výraznějším postupem, a Německo v roce 1918 nebylo svědkem toho, jak britské, francouzské a americké síly fyzicky dobývají Berlín, tomu značně hrála do karet.

Paradoxně mělo přitom předválečné Německo pověst značně liberální evropské mocnosti – po antisemitských aférách ve Francii by dobový člověk v roce 1914 čekal, že pogromy započnou spíše zde. Británie, která si udržovala v područí obrovské kolonie po celém světě, také neplatila zrovna za největšího sympaťáka světové politiky. Nelze sice říct, že by pozitivní náhled na Německo přečkal první světovou, oproti Hitlerově ideologii však mělo Německo v roce 1919 přece jenom stále lepší pověst než v roce 1946.

Problém s tímto náhledem, podle něhož by bylo možná dobře, kdyby Německo konflikt v letech 1914 až 1918 vyhrálo, však pramení z jeho ignorování druhé strany mince. Vzhledem k rozložení sil by jakýkoliv výsledek pozitivní pro Německo prakticky automaticky znamenal, že nejsilnější hráč Dohody – tedy Británie, potažmo později s Amerika – budou konfliktem rovněž nedotčené. Ani Němci by v případě průlomu nedobývali fyzicky Londýn a Washington. Pokud by Britové byli nuceni podepsat příměří po čtyřech krvavých letech až v roce 1918, nic negarantuje, že by právě zde nevznikl analog Hitlerovy ideologie.

Opět by se hledal vnitřní nepřítel, opět by se směřovalo k radikalismu, a opět by se směřovalo ke druhé válce mezi poraženým a vítězem. Nic ani negarantuje, že by se k této rasistické vizi mohla připojit i již potřetí poražená Francie. Pokud by tak Německo vyšlo z první světové války jako jakýsi "evropský klaďas" (alespoň ve srovnání s Třetí říší), historie by se nejspíše opakovala reverzně. Na druhý světový konflikt by tak jako tak došlo, a vnitřní radikalizace poražené strany by tak jako tak mohla vést k nějaké formě rasového vyhlazování. Možná, že by si pouze Britové namísto židů vybrali vlastní menšiny z řad Irů či Skotů.

Těžko odhadovat, jak by taková alternativní druhá světová válka mohla dopadnout – Británie a Francie by však pravděpodobně stejně jako ve skutečných dějinách měly výhodu v produkci. Paradoxně by tak mohla spíše zvítězit jejich vlastní temná ideologie. Jinými slovy: skutečnost, že by neexistoval Hitler, by nemusela nutně zaručit lepší svět.

Historie se opakuje

Vše uvedené je samozřejmě čirou spekulací a nemělo by být vztahováno na mezinárodní vztahy dnes. Přesto by někoho snad mohlo překvapit, že výsledný svět by se v této alternativní realitě vlastně od toho našeho nemusel lišit. Radikálně odlišně historické scénáře však často zapomínají, že chování států je první řadě podmíněno jejich geopolitickým kontextem a teprve v druhé řadě zvolenou ideologií. Vnitrozemské Německo vždy muselo čelit riziku války na dvou frontách, zatímco Anglie jako ostrovní stát vždy měla vyšší šance na rozvoj zámořských kolonií či obranu proti vlivu Evropy.

Chce se říct, že historie má tendenci se opakovat i v alternativních historiích. Nikoliv však kvůli tomu, že dějiny píše někdo s pramalou představivostí – ale jednoduše kvůli tomu, že my všichni jsme otroky podobných geopolitických pravidel jako naši otcové, dědové a další předešlé generace.