5 drsných bitev a masakrů, které inspirovaly Hru o trůny. Krvavá svatba má tři předlohy

Jak se často říká, skutečnost bývá mnohdy ještě podivnější a horší než fikce. A byť se může zdát, že Martinova Píseň ledu a ohně je plná toho nejhoršího, co je člověk člověku schopen udělat, nemusel se autor v historických událostech přehrabovat příliš dlouho, aby našel vhodnou inspiraci.

1. Válka mezi Starky a Lannistery připomíná Válku růží

Válka růží na první pohled nezní jako nějaký krvavý a brutální konflikt, ale opak je pravdou. Tahle válka odehrávající se mezi dvěma znepřátelenými anglickými šlechtickými rody byla tak devastující, že v druhé polovině patnáctého století poslala Anglii do spirály nejednotnosti a chaosu. Hlavními soky v tomto konfliktu byly rody Yorků a Lancasterů. Ano, už tady vám to celé může připadat povědomé. A podobně jako v seriálu i v tomto případě válku vyhrál rod Lancasterů, byť až po hromadě intrikaření a vraždění.

Ve skutečnosti však nakonec došlo na slova známého rčení „když se dva perou, třetí se směje“, jelikož se skrz tuto přes 30 let trvající válku nakonec k moci dostali Tudorovci. Ti si do svého erbu zvolili tudorovskou růži, což je kombinace bílé růže rodu Yorků a červené růže rodu Lancasterů (odtud i název Válka růží).

2. Bitva bastardů se inspirovala slavným vítězstvím Kartága nad Římem

Bitva bastardů, kterou v předposledním díle 6. řady Hry o trůny svedli před branami Zimohradu Jon Sníh a Ramsay Bolton, byla svého času doposud největší, nejbrutálnější a na televizní obrazovce také nejlépe vypadající bitvou, kterou seriál díky rostoucímu rozpočtu na produkci fanouškům přinesl. Mimo to si vysloužila uznání za přesnost i od historiků. Famózní záběry, bezvýchodné situace a neutuchající intenzivní atmosféra udělaly z dílu jeden z nejlepších akčních zážitků bez draků, které seriál za celých svých 8 řad nabídl. A srdce nepochybně zaplesalo i znalcům starověku, jimž bitva připomněla jedno z nejslavnějších a nejpůsobivějších taktických vítězství v celé historii válečnictví – Bitvu u Kann.

Slavná bitva se odehrála roku 216 před Kristem mezi kartaginským velitelem Hannibalem Barcou a římskými legiemi vedenými konzulem Luciusem Aemiliusem Paullusem. Po dvou letech plenění italského poloostrova se Římu konečně podařilo dát dohromady mnohem silnější armádu, která měla Hannibalovo tažení jednou provždy ukončit. Zatímco Hannibal měl k dispozici asi 50 000 mužů, Římané přes 86 000 mužů. Ramsay Bolton se v Bitvě bastardů pokusil o stejný obkličovací úder jako Hannibal a podařilo se mu dosáhnout stejného úspěchu – úplného obklíčení Jonova vojska, které by (podobě jako tehdy Římané) čelilo absolutní likvidaci.

V případě seriálu však vše dopadlo jinak díky posilám z Orlího hnízda (Eyrie), které obklíčení dokázaly prorazit a Jonovy muže ze smrtícího obklíčení osvobodit. Jak by to dopadlo bez příjezdu jízdy, kterou do bitvy dovedla Sansa Stark a Malíček? Ve skutečné Bitvě u Kann z 86 000 Římanů nakonec padlo až 70 000 včetně jejich velitele. Až Paullusův nevlastní syn Scipio Africanus dokázal Hannibala definitivně porazit v rovněž slavné Bitvě u Zamy roku 202 před Kristem.

3. Zvyk stahovat lidi z kůže rodu Boltonů byl oblíbený v jedné pradávné říši

Být zaživa stažen z kůže nepochybně patří k těm nejhorším a nejbolestivějším způsobům, kterými může člověk zemřít. A rod Boltonů ze Západozemí si tuhle techniku zacházení se svými nepřáteli historicky oblíbil natolik, že má červeného muže staženého z kůže dokonce ve svém vlastním erbu. V rámci Hry o trůny je největším vyznavačem této techniky právě Ramsay Bolton, který velí jedné ze stran v Bitvě bastardů. Ani tento brutální koníček si však Martin nevymyslel jen tak z ničeho. Ve skutečnosti lze v historii najít jedno království, které bylo stahováním nepřátel z kůže minimálně stejně proslulé jako Boltonové.

Dle dokumentu publikovaného na webu Umass Lowell nebo na Bas Library asyrský král Aššurnasirpal II. tvrdil, že „stáhl z kůže všechny urozené, kteří se proti mně postavili a jejich staženými kůžemi jsem nakonec přikryl hromadu jejich mrtvol; některé jsem rozložil na hromadu, jiné jsem pověsil na kůly před hromadu… Mnohé jsem stáhl z kůže přímo u sebe a jejich kůže jsem si pověsil na zdi.“ S tímhle králem asi nemělo (podobně jako s Ramsayem) smysl moc diskutovat.

4. Masivní ledová zeď na severu Západozemí má rovněž svou reálnou předlohu

George R. R. Martin poprvé pomyslel na ideu velké ledové zdi během jedné ze svých cest do Skotska, kde narazil na její skutečnou předlohu. „Stál jsem na Hadriánově valu a pokoušel se představit si, jaké by to asi bylo být římským vojákem, kterého sem poslali z Itálie nebo Antiochu (město na jihu Turecka),“ popsal Martin pro SF Site. „Jen tak tam stát, dívat se do dáli a nevědět, co všechno se může vynořit z lesa.“

Hadriánův val samozřejmě nemá výšku přibližně 215 metrů neboli 700 stop jako ledová Zeď v Západozemí. A také Římany ovládané území v Anglii nechránila před nemrtvými ledovými zombíky. Jeho konstrukce započala v roce 122 před Kristem a cílem bylo oddělit Římem ovládané území od nájezdných kmenů domorodých Britů, které díky znalosti terénu způsobovaly zdejším posádkám velké potíže.

Blog The History Behind Game of Thrones vysvětluje, že Zeď v seriálu i původní chování k Divokým napodobuje „římské vnímání domorodých Britů jako ‚jiných', což je distanční strategie, jež byla historicky zaváděna s cílem dehumanizovat, znepřátelit a vyřadit jistou skupinu (nebo skupiny) obyvatel ze společnosti a zároveň ospravedlnit špatné chování k jejím členů“.

5. Událostí podobných Rudé svatbě se během staletí událo hned několik

9. díl 3. řady seriálu Hra o trůny, jež měl premiéru 2. (USA) a 3. (Evropa) června 2013, patří k nejtraumatičtějším epizodám, jaké museli diváci za všech 8 řad skousnout. Rudá svatba, k níž na konci tohoto dílu dojde, byla svého času s přehledem tím nejkrvavějším a nejbrutálnějším zvratem, jaký měl tu čest dostat se před televizní diváky. A je pravděpodobné, že si tento titul ještě hodně dlouho udrží. K velmi podobným útokům během svatebního veselí – kdy to popravdě každý očekává nejméně – nicméně došlo v historii již několikrát. Jeden takový se odehrál v Irsku v roce 1574.

Dle knihy „Barbarians and Brothers“ Wayna E. Leeho tehdy irský vůdce Sir Brian mac Felim Ó Neéill vládnul království Clannabuidhe a už dříve byl anglickou korunou pasován na rytíře. Když ale upadl v nemilost královny, začal aktivně bojovat proti anglickým okupantům. Nakonec se nicméně rozhodl pozvat Waltera Devereuxe, 1. hraběte z Essexu, na svůj hrad, aby nad vánoční hostinou probrali možnosti míru. Na jarlův signál byl Sir Brian, jeho manželka i zbytek jeho rodiny zatčeni, zatímco 200 jejich následovníků bylo ihned na místě zmasakrováno. Sir Brian Ó Néill a jeho rodina za nimi následně rovněž zamířili na popraviště.

K další podobné situaci došlo ve Skotsku v roce 1692 během Masakru v Glencoe. Kapitán Robert Campbell a 120 jeho mužů z pěšího pluku hraběte z Argyllu bylo tehdy v únoru pozváno, aby se ubytovali na hradu rodu MacDonaldů. Po dvou týdnech dorazil na hrad rozkaz pro Campbella, aby celý hrad vyvraždil. Během chladné zimní noci z 12. na 13. února vojáci hráli se svými nastávajícími obětmi karty a posléze jim ještě popřáli krásné sny. Poté všechny MacDonaldovy muže včetně samotného velitele zmasakrovali.

I pro třetí případ podobný Rudé svatbě se vydáme do Skotska, tentokrát do listopadu roku 1440, kdy došlo k události známé jako Černá večeře. Rádci tehdy 10letého krále Jamese II. se začali obávat, že rod Douglasů využívá nízkého věku krále a stává se stále odvážnějším a mocnějším. Tito poradci proto pozvali 16letého hraběte Douglase a jeho mladšího bratra, aby přijeli krále navštívit na jeho hrad do Edinburghu. Oba návštěvníci si pobyt u krále užívali a vše se zdálo být zcela v pořádku. Na konci večeře však někdo na stůl hodil useknutou hlavu býka – symbol rodu Douglasů. Podobně jako když na Rudé svatbě začala hrát skladba „Rains of Castamere“, i toto byl signál pro začátek krveprolití. K naprostému šoku mladého krále, který o ničem nevěděl, byli jeho dva přátelé odvlečeni na dvůr, byl s nimi proveden rychlý, zosnovaný soud a oběma byla na místě useknuta hlava.

Zdroj: Encyclopedia Britannica